Okouzleni prvním pohledem

11. kapitola

Ležela jsem v posteli zdrcená z dnešního dne.

Z Fab.

Z Nata.

Z Alexe.

Ze sebe.

Proč se to dělo? Proč zrovna mně?

Do pokoje mi vlítla Maggie. „Volá Alex, chce s tebou mluvit," oznámila.

„Nechci s ním mluvit, dneska fakt ne," řekla jsem, protože jsem opravdu neměla náladu se zase hádat.

Přikývla, zavřela dveře a já za pár minut usnula.

Z okna jsem viděla, že je tma. Když jsem zvedla mobil, který mě před pár sekundami vzbudil, viděla jsem, že jsou tři hodiny ráno.

Na telefonu jsem měla jednu textovku, která mě hlasitě probudila.

Ethan: Pojď ven.

Podívala jsem se z okna a viděla, jak Ethan sedí na lavičce pod stromem.

Přes pyžamo jsem si přetáhla teplou mikinu a potichu vyšla ze dveří svého pokoje. Obula si boty a byla jsem na chodbě.

Seběhla jsem schody a uviděla ho. Už byl na nohou a koukal přímo na mě.

„Lepší čas sis fakt vybrat nemohl," řekl jsem a on jen pokrčil rameny.

„Já vím," usmál se. „Ale chci ti něco ukázat."

Vzal mě za ruku a odváděl pryč od domu. Vedl mě asi tři minuty než jsme na opuštěné mokré basketbalové hřišti.

„Okey...?" vydechla jsem.

„Chci ti ukázat něco ze sebe, když si chtěla, abych ti něco o sobě řekl." roztáhl ruce, jako že ukazuje na hřiště.

„Takže basket. Tak se předveď."

Začal driblovat míčem, který měl doteď v ruce a já si ho nevšimla. Dal první koš a já mu zatleskala.

„Bravo!" zakřičila jsem, ale ne až tak hlasitě.

Celou dobu jsem seděla na lavičce a koukala na něho, jak hraje. Byl fakt úžasný.

„Před pár dny jsem tě viděla, jak sis věšel dres na balkoně," řekla jsem to bez přemýšlení a hned toho litovala. Znělo to strašně divně.

On naštěstí jen přikývl a dál to neřešil.

Podal mi ruku a pomohl mi se zvednout. „Co kdybychom každý týden ukázali něco ze sebe a toho druhého to naučili?" zeptal se.

„Dobrý nápad, ale moje zkušenosti tě nebudu učit ve tři ráno!" vrazila jsem ho do ramene.

Zasmál se. „Byla to nejlepší příležitost," pokrčil rameny.