JAkprosté |Minsung

2.

Jisung pov:

Přišel jsem od školy a sedl si na své obvyklé místo. Bylo 7:47 a bylo jen pár lidí, takže tu bylo ticho, což jsem vřele uvítal. Přichystal jsem si sešit a tablet. Na uších jsem měl sluchátka takže jsem nevnímal okolí a tak jsem si nevšimnul, že ke mně někdo přišel. Až když mi dotyčný zamával rukou před obličejem a já se s lehkým trhnutím otočil.

Sundal jsem si sluchátka a zadíval se na osobu, která mě vyrušila z přemýšlení. Stál tam nějaký kluk s fialovýma vlasama, kterého jsem tu v životě neviděl. ,,Ahoj, potřebuješ něco?" optal jsem se podrážděně. Kluk přede mnou nahodil omluvný pohled ,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat nebo naštvat." Uchechtl jsem se. Kluk však pokračoval ,,Jsem tu novej a chtěl jsem se zeptat jestli si nemůžu sednou vedle tebe." Porozhlédl jsem se po třídě, všude už seděli žáci, a nebylo tu jediné volné místo. Tedy kromě toho vedle mě.

Sundal jsem si batoh, který jsem si dal na židli vedle mě. ,,Mhmm...pro mě na mě." Chlapec se na mě usmál a s poděkováním si sedl vedle mě. ,,Jo mimochodem jsem Lee Minho" otočil se na mně.  Věděl jsem co se ode mne očekává. ,,Han" na tomhle jsem no nechal protože už zazvonilo. Ani jsme neměl v plánu mu říkat svoje jméno, bude mu to muset stačit. Něco mi na něm nehrálo.

Mnihovi zřejmě došlo že ze mě už nic nevytáhne a tak se postavil a by přivítal příchozí učitelku. 

Celou dobu jsem se snažil dávat pozor, ale můj spolusedící neustále odváděl mou pozornost. Ne že by se mi líbil, ale furt na mě pokukoval. Jednou když jsem ho načapal jak na mě zíral, hned se otočil a přísahal že jsem viděl že se začervenal a šlo cítit že je nervózní. Musel jsem se pousmát. 

Konečně zazvonilo na konec hodiny a Minho vystřelil na nohy a vysprintil ze třídy než mu došlo že neví kde je další hodina. Bože to je magor, pomyslel jsem si. Zakroutil jsem hlavou a dal si na záda tašku. 

Poslední tři hodiny jsou přednášky. Zamířil jsem ven ze třídy. Minho mě sledoval až do velké místnosti, kde se přednáška měla uskutečnit. Sedl jsem si a všiml si , že na mě Minho zíral. Něco tu fakt nehrálo.

Minho pov:

Ano stál jsem tam a jen na něj zíral. Vypadal tak mile. Obzvlášť ty jeho tvářičky vypadal jak veverka.  Ale to jak ho vytočilo to, když jsem se jen zeptal jestli si k němu můžu sednout a jak se jmenuje. Ale až teď jsem si uvědomil, že na něj celou dobu zírám a on mě vraždí pohledem. po zádech mi proběhl mráz a to se nestávalo často. Přišel jsem ze školy, ve který jsem byl já ten, ze kterýho byl strach respekt. Musel jsem se však přestěhovat protože si moje matka našlo novou práci, aby nemusela dojíždět denně 4 hodiny rozhodli jsme se přestěhovat do Busanu. Na bývalé škole jsem neměl žádné kamarády, jenom partu lidí se kterýma jsem se jen bavil protože mě bavilo rozkazovat a mít převahu. Matku to trápilo, tak mi den před školou kladla na srdce abych se snažil najít aspoň jednoho kamaráda, a nebyl takový fuckboy. Slíbil jsem jí to a já sliby plním. 

Něco mi říkalo, že bych se neměl s Hanem zahazovat. A to byla další otázka. Proč mi řekl jenom svoje příjmení a ne jméno? Proč mi instinkt říkal abych se držel zpátky, ale zároveň mě to táhlo k tomu abych o něm zjistil víc. Sedl jsem si vedle nějakýcho kluka. Musel jsem o 'Hanovi' zjistit víc. ,,Ahoj" pozdravil jsme kluka který seděl vedle mě. ,,Ahoj, ty jseš ten novej že jo?" ,,Jo jsem" usmál jsem se na něj. ,,jsem Minho a ty?",, Jeongin jest jméno mé" usmál se na mě. Usmál jsem se. Přišlo mi to roztomilé. 

,,Hele co všechno víš o Hanovi?" Jeongin se na mně podíval s tázacím pohledem, nic ale nenamítal.