JAkprosté |Minsung

5.

Minho pov:

Byl jsem nervózní. Jeho syn vešel a když se otočil zkameněl. Jen tam stála zíral ne mě. Na sucho jsem polkl a přešlápl na druhou nohu. Měl na sobě velmi elegantní bečení, brýle které mu perfektně padly a roušku. 'Počkat roušku? proč měl na sobě roušku?' Stáli jme od sebe asi 5 metrů. a koukli jsme se na sebe. 

'Ty jeho oči kde jenom jsem je viděl? ' 

Tato otázka mi vrtala hlavou. Někde jsem ho viděl, ale kde? Z přemýšlení a navzájem si zírání do očí nás vyrušil jeho otec. ,,Tady jseš mojď za náma" pobídl ho jeho otec. On se pomalým ale jistým krokem vydal k nám nespouštějící ze mě oči. Vypadal trochu jako Han ale Han nemá šedé vlasy, a taky nevypadá tek hezky. ,, Tak tohle je Lee Min-" jeho otec to ani nedořekl a jeho syn mu skočil do řeči. ,, Minho. Ano já vím". Jeho hlas byl přes roušku tlumený a trošku nesrozumitelný, ale i tak jsem dost zřetelně slyšel svoje jméno. On mě zná? Odkud? Znám ho taky? Měl jsem tolik otázek, ale jeho otce to zřejmě nepřekvapilo. Jen pokývl hlavou. ,,Tak já vás tu nechám." Zvedl se a cestou se zastavil u syna něco mu šeptajíc do ucha.

Jisung pov:

Jak jsem byl rád že jsem si obarvil vlasy a měl roušku. Děkoval jsem boku za to rozhodnutí. Minho mi od začátku neseděl a teď vím proč. ,,Tak já vás tu nechám." řekl otec a cestou se u mě zastavil. ,,Ten chlapec je velmi dobrý a zkušený. Líbí se mi. Měl bys mu dát šanci." S těmito slovy odešel a nechal mě tam s Minhem stát. Byl jsem jako opařený vodou a furt na něj zíral. Byl nervózní, šlo to na něm vidět. Vzpamatoval jsem se a pokynul aby se posadil. On tak sice pomalu a nejistě učinil. Koukal se na mě a já ne jeho. Divil jsem se že mě ještě nepoznal.  

,,My se známe?" prolomil po dlouhé době ticho. Hlas se mu třásl. Přikývl jsem. Měl jsem pocit, že kdybych taky promluvil tak by se mi hlas třásl stejně jako jemu. A to jsem ne chtěl.  Musel jsem se ale vzpamatovat. 

,, Takže.. ehmmm.. ty chceš pracovat pro mého otce?"

,,A-ano"

,,Proč?"

,,Hodně jsem o něm slyšel a o tobě..TEDA VÁS taky.. pardon já nechtěl jsem..."

Sklopil pohled. ,,Nevadí. nevypadáš na to že bys dokázal někoho zabít" koukl se na mě.

,,Jseš furt nervózní a rozklepanej. Jak někdo jako ty dokáže někoho zabít?" uchechtl jsem se.

,,Náhodou dokážu!"

,,Mhmm... dobře když myslíš.... . Kolik si zabil lidí?"

,,5 vy?"

,,Asi kolem 36" pokrčil jsem ramenama. On však jenom vykulil oči.

,,C-cože? To snad vraždíte celý život."

,,Tak nějak" věděl jsem že to tak nemyslel ale moje odpověď ho překvapila.

,,Od kolika?"

,,Asi od 13 nebo 14" řekl jsem lhostejně.

,,To je dost mladej věk...."

,,Možná" divil jsem se jak moc jsem se uvolnil a on taky. Otec se představuje pod jménem Saha. Je to spojení jména Han a San. Takže zřejmě netuší že se baví se mnou.

,,Můžu se vás n-" nenechal jsem no domluvit.

,,Tykej mi"

,,Dobře... mužu se tě na něco zeptat? To tě zdůraznil. Kývl jsem na něj jako že poslouchám.

,,Jak se jmnujet- ...jmnuješ."

,,Jseš si jistej že to chceš vědět?"

Znejistěl.

,,Asi jo?" vyznělo to jako otázka. Nastala chvíle ticha. Nevěděl jsem jestli mu mám říct jméno nebo si rovnou sundat roušku. Místo toho jsem mu však odpověděl otázkou.

,,Víš jak se jmenuje můj otec?"

,,Saha"

,,To je jeho přezdívka."

,,To jsem nevěděl"

,,Mhmm.. je to kvůli tomu aby nikdo neznal jeho jméno."

,,Aha"

,,Jeho celé jméno je Han San"

Chvíli mu trvalo než mu do docvaklo. 

,,Han?"

,,Ano"

Pak mu to došlo a jenom otevřel pusu.

,,Cink" řekl jsem s úsměvem. A sundal si roušku. Jeho pusa se snad otevřela ještě víc. Pokud to teda ještě šlo. takhle na mě zíral asi 5 minut. Už mě to začalo štvát. Když mě ně co štve jsem nepříjemnej.

,,Problém?" vyjel jsem na něj.

,,N-ne...jenom jsem to nečekal"

,,Věř mi že já taky ne" 

V tu ránu někdo otevřel dveře ,,Ji budu muset odjet. Omlouvám se je to naléhavé. Nevím na jak dlouho to bude a tak zatím ukaž Minhovi pokoj aby se mohl zabydlet a více se seznamte. "

,,On tu bude bydlet?" nahodil jsem svůj neutrální hlas. Hodně lidí mi říkalo že je to děsí, protože z nich nevyčtou nižádnou emoci. ,,Ano zapomněl jsem ti to říct. Ale věřím že ty s tím problém mít nebudeš. A kdyby jo, tak by ses ho levou zadní zbavil." kývl jsem. cítil jsem na ta mě Minho hodil trochu vyděšený pohled. Byl roztomilý. Z jeho složky  jsem sice vyčet že nemá problém použít násilí. Kdybych ale byl v domě jednoho někoho, kdo je v tomto ohledu nejlepší ve svém revíru, asi bych se taky bál.  Otec odešel a já se na něj podíval. 

,,Bojíš se mě?"

,,Možná...nevím co mám čekat."