JAkprosté |Minsung

11.

Minho ležel ve svém hotelovém pokoji. Měli s Hanem sdílet jeden, ale po tom incidentu s ním Han nemluvili. Kurva já jsem takovej dement! Už asi dvě hodiny jenom ležel a nic nedělal. Přemýšlel. To v tom letadle. Věděl že udělal chybu, ale překvapilo ho že Han vypadal smutně. Jakoby se málem dozvěděl něco, co už bylo dávno zapomenuto. Do teď měl v hlavě onu větu ,,You know my name not story". Vzpomněl si na Hanův hlas. Byl hluboký a hrubý. Přitom z něho Minho cítil smutek. Musí se mu omluvit. Ale jak? Han s ním nemluví a vyhýbá se mu jak jen to jde. Ani ho moc neznal, tak nevěděl co na Hana působí. Jídlo, dárek, dopis? Minho se frustrovaně posadil. Zadíval se na kufr vedle dveří. Vzpomněl si na to jak do s Hanem společně zavírali. Bylo to kouzelné. Minho viděl Jisungův úsměv. Tenhle byl však pravý. Vypadal jak veverka. Achhh... ten úsměv. Minho se zasnil. Han mu chyběl. Posral to a on to věděl. Neměl na Hana tlačit. Han měl pravdu znal jeho jméno, ne příběh.

Najednou ho z myšlení vyrušilo ťukání. S nadějí v obličeji se zadíval na dveře. Jak moc doufal aby to byl Jisung.

Dveře se otevřeli a vstoupil jeden z mužů od ochranky. Minho posmutněl.

Muž se lehce uklonil.

,, Omlouvám se za vyrušení, ale pán mě posílá, abych vám oznámil že v osm proběhne večeře s vaší cílenou osobou." Minho pokrýval hlavou že rozumí. Muž zavřel dveře a odešel. Až teď si uvědomil že Hana veškeré služebnictvo oslovovalo pane. Bylo to roztomilé, ale zároveň to ukazovalo, jakou autoritu Han má. Měli z něj respekt.

Osmá hodina se blížila neúprosně a Minho seděl před rozloženým kufrem, snažící najít něco slušného. Vzal si bílou košili, tmavě modré sako a kalhoty. To vše doplnil černým motýlkem. Zase někdo zaťukala. Tentokrát vešel jinačí muž.

,, Pán vám posílá toto" předal Minhovi balíček. Minho byl zmatený, ale balíček otevřel. Byl tam nůž s pochvou, která se dala upevnit za pásek, pistol a pár zásobníku s náboji. Zasunul si tedy nůž společně s pistolí za řemen opasku a mohl vyrazit. Han už stál na chodbě. Dával si cosi do ucha. Naslouchátko. Prohlédl jsem si ho pohledem. Mel na sobe černé kalhoty a sako, bílou košili, černou kravatu. Pod sakem měl menší "batůžek" v kapsama kde měl schované zbraně. Pohl je tedy kdykoliv rychle vytáhnout. Vlasy měl lehce rozcuchané, ale upravené. Ani se na mě nepodíval a vrazil mi to ruky sluchátko. A dál něco řešil s ostatními muži a dával jim rozkazy. Vypadal v tom hrozně dobře a elegantně. Najednou přišel muž a oznámil mu že se dotyčná osoba zdrží, protože se na silnici stala nehoda a policii část trasy uzavřela. Han přikývl. Ostatní odešli a v salonku jsem zůstal jenom já a on. Sundal si sako a odložil do na židli vedle sebe. Až teď jsem jsem si uvědomil jak hubený má pas. Han se posadil a začal něco dělat na telefonu. Nevěnoval mi ani trochu pozornosti. Dlouho jsem se rozmýšlel jestli mám ticho prolomit. Ani jsme si nevšiml jak rychle čas utekl. Do pokoje přišel muž s tím že je večeře přichystána. Han vstal oblékl si sako a následně vyšel z pokoje. Já následoval za ním.

Došli jsme do místnosti kde už byl muž kolem padesátky s dalšími muži. Zřejmě jeho bodyguardy.

Han si s ním podal ruku. Posadil se vedle něho. Začali se o něčem bavit. Já si sedl vedle Hana. A tiše poslouchal jejich konverzaci. Bavili se o obchodu nic zajímavého. Chlap si chtěl objednat nějaké zboží od pana Sana. Nevěděl však že ten už dávno rozhodl o jeho osudu a právě se baví s člověkem který ho zanedlouho zbaví života.
Han měl ale už vše naplánované dopředu. Chtěl počkat až si muž přijde pro zásilku. Pak do zabít a odejít. Jak prosté a jednoduché že? Co by se mohlo zkomplikovat?