JAkprosté |Minsung

3.

Jisung pov:

Konečně jsem přišel domů. Po ani né tří hodinovém provázení Minha po škole jsem byl vážně vyčerpaný. Když hsem přišel domů plácnul jsme sebou a postel. Vzpomňel jsem si co mi otec řekl dneska ráno. Rozešel jsem se tedy do otcovy pracovny. Na stole jsem našel slibovanou složku. Otevřel jsem jí a začal pročítat

Park Jinhoo, 37 let. Našel jsem nedůležitější informace jako je adresa a kdy se bude kde nacházet. Kdeska měl být v klubu. Je 23:56 to bych mohl stihnout. Převlékl jsem se a vzal si s sebou roušku, brýle, čepici a nějaké "vybavení". Jako pomoc jsem si vzal dva muže, kteří pracovalo pro mého otce a mohlo se vyrazit.

Vešel jsem do klubu a prošel ním až na druhou stranu, kde byly dveře do uličky. Nento klub byl proslulí mezi lidmi, kteří jakkoli obchodovali nebo se věnovali alespoň trochu něčemu nelegálnímu. Prodávali se zde drogy, ale mohlo ze sde sehnat s trochou štěstí i nájemné vrahy. Teda štěstí jak pro koho.
Poručil jsem mužům any mi úderného Parka Jinhona našli a přivedli na klub. Netrvalo dlouhou a ja se ocitl tváří v tvář muži. Měl na sobě černé sako a vlasy nácestné zozadu. 'Slizoun' pomyslel jsem si.
Jeden z mužů mu zatlačil na zada a on spadl na kolena. Vzhlédl ke mně. V očích jsmee mu viděl strach. Pousmál jsem se. Tohle mi vážně chybělo.
,, P-prosím dejte...m-mi ještě čtyři t-týdny" vykoktal ze sebe muž přede mnou. ,, Na to jsi měl času dost. Měl jsi se rozmyslet než jsi se zadlužil mému odci." Z poza opasku jsem vytahl nůž. Muž na něj vyklulil oči. Po tváři mu začali téct slzy. Já se na něj jenom usmál. Miloval jsem ten pocit. Panika, strach a pak smrt. Muž přede mnou začal brečet na celé kolo a pořád prosil o smilování. Jenže to bych nebyl já kdybych ho jen tak nechal jít.

Nůž jsem mu přitlačil na krk, až po něm začaly stékat pomalu pramínky krve. Muž sikl bolestí. Pokusil se vstát ale muži za ním ho opět srazili k zemi. Věděl že už není cesty zpět.
Muž začal zase prosit. Když viděl že to nepomůže zacal nadávat na mého otce. To me akorát vytočilo. Vzal jsem nůž a prudce jse ho zabodl muži do krku. Z rány začala stříkat krev. Muž jenom zakřičel. A pak se sbali na zem. Bylo úchvatné jak jedna dobře mířená rána dokáže hněd člověka zabít.

Minho pov:

Seděl jsem doma a sám si blahopřál ze6jsem přežil snad tří hodinouvou ukázku školy s kým jiným než s Hanem. Han byl celou hobu otravenej, ale na moje dotazy odpovidal. Bylo to divný. Aspoň jsem se seznámil s Jenonginem. Byl to velmi prima kluk. Dokonce mi řekl i pár věcí o Hanovi. Celím jménem je Han Jisung a je mu 23. To je vše. Ano bylo to opravdu málo. Jenongin mi řekl že se moc s lidma nebaví. Je prý hodně chytrý a hodně důkladný. Dokonce je i dobrej ve sportech. Většinou nosí overaize věci. Sice je hrubý ale holky z nej šílej a je taky hodně populární, ale nikdo si však netroufne se ho zeptal natož aby ho pozval ven.

Myšlenky se mi stočili zpátky k Hanovi. Ty jeho šedé vlasy. A oči. Byly tak tmavé a prázdné. Normálně jsem dokazal vyčíst z očí co daný člověk cítí, ale jeho oči byly chladné stejně jako on. Tohle jsem zažil jenom u jednoho člověka. A ten za sebou měl velké trauma. Co když si Han prošel něčím podobným?
Je možné že takovýhle byl od narození nebo ho něco nebo snad někdo dokazal tak poznamenat aby dokázal lhát i očima?
Měl jsem rolik otázek a žádnou odpověď.

To je jedno. Musím jít spát. Zítra je Sobota a já mám jít na pohovor. Když jsem se odstěhovali s matkou, ja se rovnou nastěhoval do vlastního bytu. Měl jsem totiž už v Seoulu práci, která nebyla zrovna nejlepší vloba. Mě to však bavilo. I když by me někteří lidé mojli ozancit jako psychopata. Nepopíral jsem to. Sám jsem věděl že na tom kus pravdy je.