JAkprosté |Minsung

19.

Nemohl jsem usnout. Ležel jsem vedle Jisunga a tulil se.
Už to bylo asi přes 14 dní a já začínal být zoufalý. Hrozně mi chyběl jeho úsměv, hlas a společnost.

Povzdechl jsem si a opatrně se od Jisunga odlepil a posadil se. Uslyšel jsem tiché zamručení.

Otočil jsem se na Jisunga. Otočil hlavu na stranu a něco mumlal.

V tu chvíli byste se ve mně krve nedořezali.
Jisung začal hýbat se svaly na obličeji.

Hned jsem si poposedl blíž k němu a chytil ho za ruku. Byla chladná.

,,Jisungie? Slyšíš mě?" Snažil jsem se mluvit potichu a jemně. Něco zabručel.

Začalo mi bušit srdce. Han otočil hlavu ke mně a jemně stiskl víčka k sobě, než se pokusil pomalu otevřít oči. Byl jsem radostí bez sebe. Chvíli na mě mžoural, ale pak to vzal a zase zavřel oči.

,,Hannie?" Tentokrát bez odpovědi. Povzdech jsme si. Bylo mi líto že zase usl, ale zároveň jsem byl štěstím bez sebe. Neumřel. A dokonce se na chvíli i probudil. Byl to pokrok za tu dobu.

Po zbytek dne jsme z pokoje neodešel. Bál jsem se že se Han probudí a já tu nebudu.

Bylo něco kolem desáté večer a já se vrátil do pokoje ze sprchy.

,,Minho" nebyl jsem si jistý jestli jsem slyšel správně. Bylo to potichu a sípavým hlasem. C9 když jsem už paranoidní?

,,Min..nie" koukal jsem na Hana a viděl že hýbe rty. Mluvil. Doběhl jsem k posteli.

,,Hannie. Šššš...jsem tu" tentokrát Jisung otevřel oči a už je nezavřel. Šlo vidět že se snaží zaostřit. Zíral tam kde si myslel že se nachází moje oči.

,,Jisungie..." vydechl jsem. Myslel jsme si že se samou radostí rozskočím. Začali se mi do očí hrnout slzy.

,, Já tě nesnáším! Bože tohle mi už nedělej. Ani nevíš jak jsem se o tebe bál " chvíli mu trvalo než to zpracoval.

,,Co se stalo?"

,,Postřelili tě "

,,A tobě nic není?"

,,Ne" dojalo mě že se stará.

,,Minnie?"

,,Ano?"

,,Je tu strašná zima" Han se na mě koukal. Viděl jsem na něm že mu je zima. Měl husí kůži a trochu se třásl.

,,To není možný je tu kolem 24 stupňů" dotkl jsem se jeho ruky. Byla ledová. Přiložil jsem mu hřbet ruky na čelo. Úplně hořel.

,,Úplně horší. Máš teplotu"

,,Je mi blbě"

,, Počkej tu dojdou pro doktora". Vyběhl jsem na chodbu a nechal poslat pro doktora. Nehodlal jsem tu Jisunga nechat samotného.

,, Už je na cestě. Bude tu co by dup"

,,D-dobře"

,,Je ti velká zima? Přikývl.

,,Tak jsem tu" doktor se objevil ve dveřích.

,,Tak se mi ukaž" začal mu měřit teplotu, tlak, posvítil mu do očí, prohmatal krk a zkontroloval ránu.

,, Má hodně vysokou teplotu bude to zřejmě kvůli velké ztrátě krve"

,,Jak hodně je to špatný"

,,To nevím, každé tělo reaguje jinak. Má 40.5°C a může se to zvýšit. Pokud bude pod dohledem nemuselo by to být nebezpečné" pokývl jsem že rozumím.

,, Dobře dám vám instrukce a sám ho budu chodit navštěvovat častěji. Musíte ho udržet v teple. Bude brát pravidelné léky. A budeme se mu pokoušet snížit teplotu obklady. Bude muset mít klid a ať zkusí naspat co nejvíc. Tělo se ve spánku nejvíce hojí." Vyslechl jsem si doktora. A slíbil že na vše dohlednu.

Jakmile doktor odešel přinesl jsem mu svoji mikinu. Pomalu a opatrně jsem se pokusil do ní Hana dostat. Viděl jsem že ho každý pohyb bolí a měl sto chutí přestat, když jsem viděl jak ho to bolí, ale zároveň jsem chtěl udělat vše pro jeho uzdravení. Když jsem Hana dostat do mikiny přinesl jsem nějaký šátek, co jsme někde vyhrabal a namočil ho ve vodě. Následně ho přiložil Hanovi na čelo. Z jeho pokoje jsem donesl další peřiny a zachumlal do nich Hana.

Doktor přinesl léky a rovnou mi řekl ať už najedu na jejich pravidelný dávkování.

Donesl jsem slínku vody a dal Hanovi prášky. Pomohl jsem mu je zapít.

,,Minnie?" Han už byl sice při vědomí něco kolem dvou či tří hodin ale hlas měl stále slabí.

,,Ano baby?" Ta přezdívka mi trochu ujela, ale Han nevypadal že by mi to vadilo. Slabě se pousmál.

,, Zůstaneš t-tu se mnou...p-prosím?"

,,Ty sis snad myslel že odejdu"

,,A-ani ne"

,,Od té doby co si byl v kómatu jsem neodešel ani na dva metry"

,,V-vážně..t-to..to... je milé... Jak.. d-dlouho...jsem b-byl...mimo?" 

,,Něco kolem dvou týdnů" Pokývl hlavou.

,, Bud-deš se..se m-mnou mazlit?" Usmál jsem se na něj a zalezl si k Hanovi pod tu hromadu peřin. Objal jsem ho rukou přes prsa abych se nedotýkal poraněného boku. A hlavu položil na jeho hruď. On kolem mě obtočil svou ruku a druhou si se mnou propletl prsty.

,,Ani nevíš jak jsem se bál, že se nevzbudíš. Bez tebe to tu bylo na zabití. Hrozně si mi chyběl. Bolelo to tě vidět a vědět že se už nemusíš vzbudit" když jsem si na to vzpomněl začal jsem zase brečet.

,,Promiň" šeptl.

,,Ne neomlouvej se. Ty za to nemůžeš"

,,M-můžu"

,,Ne nebudu se o tom s tebou hádat "

Rukou mi otřel slzy. A za bradu mi zvedl obličej tak, aby do něj viděl. Neodolal jsem a pohledem jsem sjel na jeho rty.

Viděl to a tak si mě přitáhl do polibku.
Těle se mi rozletěl teplý příjemný pocit. Cítil jsem jak jsou jeho rty horké. Celý hořel. Ale bylo my to jedno. Konečně se probudil a já toho hodlal využít co nejvíc.

Opět jsme se k němu přitulil. Obličej jsem zabořil do jeho hrudi. Byl to příjemný pocit. Cítil jsem jak dýchá. Jak se s každým nádechem jeho hruď zvedá a zase klesá. Do toho pravidelný buchot jeho srdce. Mohl bych to poslouchat věčně.
Netrvalo dlouho a já usnul.

Po dlouhé době jsem měl klidný spánek. I když jsem se párkrát probudil abych zkontrolovali Hana, vyměnil mu obklad a dal mu léky.
Doufal jsem že ho ta horečka brzy přejde.