JAkprosté |Minsung

24.

Cesta trvala kolem 8 hodin a my asi 2 hodiny zabili....noooo...děláním různých věcí. Teď jsem s Minhem seděl v jednom křesle. No...pokud se válení po Minhovi dá nazvat seděním. Koukali jsme se na nějaký random film co jsme našli na Netflixu.

,,Vzal sis antibiotika?"

,,Jo"

,,Tak dobry. Nedělá se ti blbě?"

,,Zatím dobrý"

,,A řekl bys mi..žejo?" Pokýval jsem hlavou jakože jo.

,,Tak fajn" s tím si mě přitáhl blíž. Už ani nevím kdy jsem přestal vnímat film a usl.

-

 Když jsem se probudil, měl jsem pocit že jsem musel prospat celou cestu. Koukl jsem se na hodiny. Bylo 23:30. To jsem spal jako hodinu a něco? Odtáhl jsem se od spícího Minha. Televizi jsem nechal zaplou. Dělalo příjemnější atmosféru. Trochu mě bolela hlava tak jsem si zašel do mini kuchyňky pro vodu. Za mnou bylo menší okno. Koukal jsem se z něj na černý povrch země. Sem tam byla vidět malá světýlka. Někdy byla při sobě někdy samotně. Když jsme prolítávali přes nějaké město, šlo vidět silnice. Vsadil bych se že šlo vidět i auta, která na nich jezdila. 

Koukl jsem se koutkem oka na Minha. Spal. Z menší skříně jsem vytáhl deku a tou ho zakryl. Vrátil jsem se zpátky do mini kuchyňky a sedl si na menší židli a koukal dál z oka. Miloval jsem noc. To jak světla osvětlovala města, silnice, jakým způsobem hvězdy ozařovali oblohu. Někdy i cestu, když v žádné blízkosti nebyly lampy. Uklidňovalo mě to.

Kdybych mohl zařídil bych aby na zemi byla jenom noc. Samozřejmě ve "dne" teplejší a v "noci" chladnější. I když to nevím jak by se dalo udělat. 

Bylo tu ticho. Až na tiché zvuky vycházející z televize. Bylo to příjemný. V tom mi na mobil přišla esemeska. Koukl jsem se od koho je a trochu mi klesla nálada. 

Potřebuju aby jsi tohodle chlápka zmáčkl a dostal z něj informace o tom kde má firma Ineco Systems schovaný program MHS. Pak ho nějak ukradni je mi jedno jak a pak se ho zbav.

*adresa*

*informace pdf*

Nic víc nic míň. "Žádný ahoj jak se máš, potřeboval bych ba bla bla. Děkuju. Bla bla bla. Měj se." Prostě tohle chci nějak to udělej. Protočil jsem očima a rozklikl informace a adresu. Bla bla, tohle je nedůležitý, telefon, proč bych na něj potřeboval telefon? Žádný děti, aspoň o starost míň. Tohle mi nijak nepomůže, alergie na ananas, bla bla bla, USA Seattle 74- COŽE USA! Si dělá prdel. Právě jsme mířili zpátky do Koree a budem muset až do USA! To je 14 hodin! Promnul jsem si čelo. Nic s tím neudělám.

Zvedl jsem se a vešel do předu k pilotům a nahlásil změnu letu. Je mi jich líto. Už letěli skoro 5 hodin a teď dalších 14 k tomu. Budu jim muset dát něco extra navíc, těch 20 000 měsíčně je nic moc, není to špatný, ale bude to chtít za tohle aspoň 200 000 navíc. 

Přišel jsem zpátky a sedl si na svoji židli u oka. Nejdřív vyřídím ty peníze a pak požádám o naléhavé povolení proletěn nad Atlantikem. Jsme soukromý letadlo a tak to potřebujeme. USA. To bych se tam mohl stavit u kámoše. Kámoše. Kamarádi. To mě přivádí k myšlence co jsme s Minhem. Sice jsme spolu dvakrát spali a choval se ke mě hezky, ale nic víc. Neřekl mi že mě miluje, ani já jemu. Jo říkal mi někdy baby, hlavně poslední dobou. Miluje mě vůbec? Co když skončí jako ti minulí? Ne to nemůže. Nebyl můj první parťák, ale taky nebyl stejný. Necítil jsem se s ním stejně jako s těma ostatníma. S ostatníma jsem většinou z donucení otce, a když se poštěstilo tak jsme se i docela bavily a nic víc. Nikdy jsem se s nimi nevyspal tak proč to s Minhem bylo jiný. Nevyznám se už v sobě. Hlavně se ani tak dlouho neznáme a už mě dokázal ovlivnit. S nikým jsem před tím nechodil a nepustil si je k tělu, tak proč Minha jo. Hlavně za tak krátkou dobu? Bylo to divný jak jsme se za tak krátkou dobu sblížili. 

Vzpomněl jsem si na naše první setkání ve škole. Ve škole. Sakra už jsme tam dlouho nebyli a pochybuju že mě otec nějak omluvil. A co vůbec Minha? Otevřel jsem mobil s tím že něco vymyslím a napsal učiteli.