JAkprosté |Minsung

14.

Minha probudilo vrtění mladšího, který se převaloval z boku na bok. Mladší cosi mumlal ze spaní. Minho se posadil. Byla ještě tma, netušil kolik je hodin. Minho měl divný pocit, že se něco děje. Párkrát zamrkal, aby se rozkoukal.

,,Han-nah?"

Nic.

,,Han-nah?" zkusila to znovu, pokládajíc ruku na Hanovo rameno. V hlasu měl slyšitelnou starost. Ruku přesunul na Hanovu tvář. Byl zpocený a celý hořel.

Tak a dost. Začal oběma rukama s Hanem lehce třást.

,,Hej Han-nah vstávej. Halo slyšíš mě? Vstávej."

Jisung otevřel prudce oči a vystřelil do sedu. Dýchal zrychleně a by zmatený. Minho si všiml že se třese a tak si ho přitáhl do objetí.

,,Šššš..to bude dobrý, jsem tady" začal ho šeptem konejšit. Položil si Jisungovu hlavu o jeho rameno a jednou rukou ho objímal a druhou měl ve jeho vlasech.

,,Je do dobrý, nic to nebylo. Byla to jen noční můra" když viděl, že jeho hlas mladšího uklidňuje, začal mu do ucha šeptat sladká slova. Sem tam mu vlepil jemnou pusu na rameno.

I když Jisung už byl celkem uklidněný, Minho ho stále nepouštěl. Ucítil jak ho Jisung jemně rukama objal kolem pasu.

,, Chceš o tom mluvit?" Jisung zavrtěl hlavou. Nebyl si jistý jak by starší reagoval.

,, Dobře. Ale víš že jsem tu pro tebe"

Han nad jeho slovy chvíli přemýšlel. Už ho to dlouhou tížilo. Pořád ta samá noční můra. Bratr stojící před ním mačkající spoušť zbraně. Nad tou myšlenkou so znova zachvěl. Minho si toho všiml.

,,Šššš...to je dobrý. Nikdo ti nic neudělá." Nevěděl o čem se mladšímu zdálo a tak nevěděl jak ho utišit. Jeho myšlenky přerušil Hanův hlas.

,,S-stalo se to....dávno"

,,Nemusíš o tom mluvit jestli nechceš. Nechci tě do toho nutiti."

,,Já vím.....ale... už t-to v sobě držím moc dlouhou...a už to zřejmě nezvládám............J-jen mě to nech domluvit...prosím." Minho netušil co má čekat a tak jenom objal Hana ještě víc.

,,M-máma mi umřela..když jsem byl malý. Moc si ji nepamatuju. Žili jsme v Busanu. Já můj otec a můj bratr."

Bratr? Han má bratra? Už už chtěl něco říct, ale slíbil že si vyslechne příběh až do konce.

,, Už v té době měl otec toto
"povolání ", pokud se to tedy dá jako povolání nazvat. Přišel jsem domů ze školy. Otec byl doma vzácně. Starala se o nás chůva. Mýmu bratrovi bylo patnáct. V tu dobu neměl zrovna nejlehčí období, už lítal kdo ví v čem, rozešla se s ním holka, a ve škole mu hrozilo vyloučení. Vešel jsem do pokoje abych se převlékl. Bratr tam stál................a........."

Hanovi nevědomky začali téct slzy. Od té doby co se to stalo nebrečel. Ale teď v Minhově objetí se cítil bezpečně, že se pár slzám neubránil.

Minho si toho všiml a tušil že se něco špatného stalo. Přitiskl Hana víc v objetí a rukou ho začal hladit ve vlasech.

,, Nemusíš mi to říkat"

,, Já chci................věřím ti" toto Minha zasáhlo. Han mu řekl že mu věří. Dal si slib že ať se stane cokoliv tak tu pro Hana bude. Han zase spustil.

,,Stál tam a měl v ruce jednu z otcových zbraní. Nechápal jsem to. Nevšiml si mě stál ke mně zády. Pak si ji namířil k hlavě"

Minhovi se zatajil dech. Věděl kam to směřuje.

,,Pak mi to došlo. Chtěl se zabít. Vykřikl jsem. On se na mě otočil, vypadal překvapeně. Řekl mi ať vypadnu z pokoje. Nemohl jsem. Jen jsem tam tak stál. Natáhl kohoutek. Začal jsem ho prosit aby to nedělal. Koukal se na mě celou dobu. Pak se mi jen omluvil a stiskl spoušť. Netrvalo dlouho a do pokoje přiběhla služka. V ten den se všechno změnilo. Znal jsem tu holku a měl na ní vztek. Postupem času jsem začal dostávat záchvaty vzteku. Když mi bylo kolem čtrnácti možná třinácti, už jsem to nevydržel a tu holku si našel. Nechápal jsem jak mohla žít s pocitem že někoho zabila. Počkal jsem si na ní. Znala mě a byla překvapená když mě viděla. Znala mě jako toho "usměvavého" kluka. Ten den jsme to nevydržel a zabil ji. Otec se ro dozvěděl a nebyl překvapený. Ten pocit se mi zalíbil. Máš převahu, oni tě prosí abys si je ušetřil. Modlí se, brečí, ale je jim to prd platný. Od té doby jsem byl otcova práva ruka. Bavilo mě to. Kdyby mě teďka matka viděla zřejmě by se zhrozila, co za monstrum ze mě vyrostlo. Nedivil bych se jí. Od té doby jsem si nikoho nepustil k tělu. Vyhýbal jsem se lidem a oni zas mě. Nevadilo mi to. Líbí se mi, když budím respekt. Časem jsem se zlepšoval, a přemýšlel dopředu každý můj krok. Byl jsme na všechno připravený. Možná proto mě do teďka nenašla policie......"

Cítil jsem jak mi vlhnou tváře. Netušil jsem jakým traumatizujícím zážitkem si prošel. A to jak zabil tu holku. Nedivil jsem se mu. Něco mi říkalo že i přes tu hodně ale opravdu Hodně silnou bariéru, kterou si Han v postupech času kolem sebe utvořil a jak se dokázal ovládat, je Han uvnitř normální zlomený člověk. Bylo mu ho líto. Sám si nedokázal představit jaký to pro něj jako sedmiletého kluka muselo být těžký. Byl rád že mu ti Han řekl.

,,Děkuju"

,,Za co?" Han nechápal.

,, Žes mi to řek" Minho se po dlouhé době od Hana odtáhnou a kouknu se mu do očí. Palcem ruky mu otřel uslzené tváře. Jednu ruku mu na tváři nechal. Cítil jak se mu do ní Han opřel. Začal ho palcem hladit po tváři.
Jisung zavřel oči a užíval si ten pocit.

Minho si lehl a Hana si přitáhl na hruď. Hladil do po zádech. Han ho objala kolem pasu a odhodil přes něj nohu.

Minho počkal a ujistil se že Han opravdu usnul, než si sám dovolil usnout. Ještě věnoval chlapci v jeho náručí polibek do vlasů a sám se vydal do říše snů.