JAkprosté |Minsung

22.

Už uběhly asi tři hodiny během kterých Minho stihnul vytmavit Jisungovi to ,že se jen tak jako by nic procházel bůh ví jak dlouho po chodbách a Jisungovy připomínky typu že to nemohlo být víc jak 10 minut ho nezajímaly. Chan podrobil Jisunga podrobnou prohlídkou na nátlak Minha, aby zjistil proč Jisung tak často zvrací a nic jinýho než otrava krve ho nenapadla. Nasadil mu antibiotika a čekal jestli to zabere.

Jisung teď seděl na posteli a před sebou netobook, na kterým právě probíhal hovor přes Sype s jeho otcem.

,,Takže ti je líp?"

,,Dá se to tak říct"

,,Mhmm.... a jak dlouho se ještě hodláš zdržet?"

,,Nevím..proč?"

,,Potřebuju aby ses ještě o něco postaral. Normálně bych si to asi zařídil sám, ale mám zřízenou schůzi v LA takže by se to mohlo protáhnou a sám nevím kdy se vrátím"

Jisung se koukl na Minha, který seděl naproti němu za počítačem, takže ho nebylo vidět. Ten na něho vykulil oči. Jisung ještě stihl vypnout mikrofon, takže jeho otec neslyšel Minha jak se ročiluje.

,,To si dělá prdel?! Tebe postřelej a ještě nejseš ani zotavenej a on by ně nejraději hnal už do války! To ho ani trochu nezajímá! A naví-"

,,Minho prosimtě uklidni se" z toho povyku co Minho dělal okolo ho akorát začala zase bolet hlava.

,,Jak můžu když on pros-!"

,,MINHO! Sakra drž pusu nebo mi pukne hlava" Jisung si rukama zacpal uši. No super migréna byla zpátky. Minha Jisungovo chování překvapilo. Už už chtěl něco říct, ale když se podíval na Jisunga, který si zacpával uši a silně tiskl oči k sobě došlo mu, že se mohl ovládat. Teďka to bylo na denním pořádku přechodné migrény, a pokud Jisung netrávil žas v posteli, tak to bylo nad záchodovou mísou. Došel k němu, protože kvůli rozhořčení vyskočil z postele a aby dodal vážnosti jeho slov začal pochodovat po pokoji, takže se právě nacházel na druhé straně pokoje.

Rukou zaklapl počítač, ignorující fakt, že na něm pořád probíhal hovor, a sundal ho z šedovláskova klína a dal jej na noční stolek vedle. Rukama lehce vzal mladšího ruce za zápěstí a opatrně je přesunul z jeho uší do jeho klína. Mladší mu věnoval zmatený pohled, který se vzápětí proměnil na lehce posmutnělý. 

Minho potřásl hlavou a přitáhl si ho do objetí.

,,Promiň"

,,To je dobrý" zatřásl hlavou Jisung na znamení, že se nic nestalo.

,,Nerad vám ruším vaši chvilku, ale pořebuju zjistit jak na tom Jisung je, pokud by vše bylo v pořádku, můžeme už zítra odletět. Sice to zní šíleně, ano já vím co chceš říct Minho" Chan ukázal prstem na Minha, který byl už připravený něco namítnout ,,ale pokud bych mu dal nějaké prášky tak by to mohl zvládnou, a navíc doma by se mu dařilo líp, než tedy v hotelu" 

,,Já souhlasím s Chanem" Jisung se zazubil na Minha. Věděl že v tomhle, furt ne zrovna nejlepším stavu to není moc dobrý nápad, ale už chtěl být za všechnu cenu doma. A navíc pokud mu dá Chan nějaký prášky, tak by to nemuselo byt tak špatný.

,,Mě se to furt nelíbí" škaredil se Minho. Kterýmu tenhle nápad šel silně proti srsti.

,,Ale notaaaak, já už tu nechci bejt" 

,,Nebuď jak malej"

,,Já nejsem malej, sem už dospělej a nikdo mi nemá co říkat" s těmito slovy zkřížil Jisung svoje ruce na hrudi. 

Minho se na něj koukl stylem "To jako myslíš vážně" ale nic nenamítal. Mladší měl pravdu. Je dospělý a nikdo mu nemůže říkat co má a nemá dělat.

 ,,Mhmm...tak fajn, ale nadšenej z toho dvakrát nejsem"