JAkprosté |Minsung

21.

Hana probudila strašná bolest hlavy a břicha. Nevěděl co se stalo. Nechtěl otevřít oči. Chtěl jít zase spát.

~Píp~píp~píp~

"Sakra co tu tak pípá? Člověk ani nemůže spát." Otočil hlavu za zvukem a trochu otevřel oči.

Do očí ho uhodilo prudké světlo. V pokoji sice bylo trochu šero, ale Hanovi oči si zvykly na tmu a tak to pro něj bylo docela nepříjemné.

Zamžoural aby zjistil co je zdrojem toho otravýho zvuku.

Jakási bedna na stojánku s obrazovkou. Byla tam jakási čára která někdy stoupla a někdy zase klesla. Byl tam obrázek srdce a čísla.

Han zavřel oči a upadl zase do bezvědomí.

Po pár hodinách se zase probudil, ale bylo pro něj těžké udržet se vzhůru, aniž by zase usnul. Když se takhle probudil asi už po pátý měl konečně pocit, že už neusne. 

Porozhlédl se po místnosti, nikdo tu nebyl. Zamračil se pro sebe. Pohledem sjel na svoji ruku, ke které měl připojené hadičky. Levou rukou chytil prví hadičku a škubl s ní. Postupně si z ruky vydal všechny hadičky a ze stolu vzal kapesník a přiložil si ho k ruce, na místo, kde ještě před chvílí byly hadičky. Tlačil si kapesník na ruku aby trochu zastavil krvácení a aby tam později nevznikla modřina. Pokusil se posadit. Na první pokus se mu to nepodařilo. S každým pokusem se mu tělem od břicha rozjela bolest a břišní svaly mu odpověděli službu. Podepřel se a rukama se prudce odstrčil od postele. K hrudi měl připojené nějaké destičky a ty s sebou na zem strhli i přístroj, který k nim byl připojen. Han prudkým pohybem se zebe destičky sundal a svěsil nohy podél postele. 

Porozhlédl se, jestli neuvidí nějakou věc o kterou by se mohl opřít. Nic však nenašel. S povzdechem se opřel o postel a pokusil se přejít ke zdi, o kterou by se mohl opřít. Snažil se ignorovat dírku po kulce, která s každým sebemenším pohybem o sobě dávala dost jasně znát. 

,,Sakra to se mi zas něco povedlo" postěžoval si pro sebe. 

Když asi po čtvrt hodině snažení se nějakým záhadným způsobem dostal ke dveřím, které vedly na chodbu, otevřel je a nakoukl ven. 

Nikdo tam nebyl. Vyšel ven a zavřel za sebou. Bylo tu až moc velký klid. Rozešel se napravo. Cestou se opíral o zeď a pomalým krokem šel k prvním dveřím od konferenční místnosti. Nevěděl kde ostatní jsou, a tak mu nezbývalo než zkusit všechny dveře. Otevřel je a nakoukl. Nikdo. Dveře zase zavřel a otočil se. Naproti němu byly další dveře, což znamenalo odprostit se od zdi a jít sám na druhou stranu bez pomoci. Chvíli přemýšlel než se rozhodl to zkusit. Konečky prstů se pořád přidržoval zdi a pomalu zkusil jít sám, což se ukázalo jako špatný nápad. Než stihl spadnout nějaké silné ruce ho chytili zezadu.

Minho pov:

Zrovna jsem byl na cestě společně s doktorem zpátky do Hanova pokoje. Po tu dobu jsme se docela sblížily. Zjistil jsem třeba že se jmenuje Bang Chan, ale má radši když se mu říká Chan, a že pro Hanova otce pracuje už asi 6 let. Většinou však slouží jako osobní doktor Jisunga. Museli jme prodloužit pobyt a vyřešit několik papírů. Chan šel i přes můj protest se mnou. Musel informovat Hanova otce o jeho stavu a já mezitím měl prodloužit pobyt a vyřešit ty papíry.

Chan mi zrovna vyprávěl nějakou příhodu z dětství. Zahli jsme za roh a už jsme byli skoro u pokoje, když mě Chan vedle mě zastavil a ztichl. Taky jsem zastavil a otočil se na něj s nechápavým výrazem. On pohynul hlavou přede mě. Podíval jsem se tím směrem a viděl osobu, která zrovna nahlížela do konferenční místnosti. 

Přišla mi až moc povědomá. Zřejmě si nás nevšimla a tak dveře zavřela a otočila se na protější dveře. 

,,To si snad dělá srandu! Já se z něho zblázním!" pronesl polohlasně Chan. To už jsem taky poznal o koho se jedná. A světe div se, byla to ta poslední osoba kterou bych tu čekal. Jisung.

,,On prostě nevydrží sedět na prdeli. Tahle si tu ránu akorát znovu otevře" stěžoval si Chan a svižným korsem se vydal k Jisungovi. Já ho následoval. 

Jisung se koukal na dveře před sebou, než se pomalu stále přidržujíc se zdi, pokusil vydat směrem ke dveřím. Nebyl však ještě úplně zotavený a tak ztratil rovnováhu. 

Doběhl jsem sprintem k němu a než stihl spadnou sem ho chytil. Sykl bolestí. Postavil jsem ho na nohy a přistrčil ke zdi, aby se mohl držet. Jisung se otočil o podíval se na mě. Vraždil jsem ho pohledem. To si jako myslí, že jen tak bez nikoho prostě odejde s prostřeleným břichem a  že zvládne tady pobíhat. 

,,J-je..a-ahoj" vykoktal ze sebe překvapeně a zaculil se jako by nic.

,,My dva si ještě promluvíme" sykl jsem na něj a jednou rukou ho chytil pod kolenama a druhou pod zády a zvedl ho. Jisung překvapeně vyjekl, ale vzápětí se nepřirozeně skroutil a jednou rukou za břicho a druhou kolem mého krku.

,,Opatrně! Bože ty taky přemýšlíš asi zadkem!" křikl na mě Chan, který stál vedle mě. Až teď mi došlo co sem udělal a nervózně si skousl ret.

,,Dobrý Jisungu?" optal se ho Chan.

,,J-jo.......dobrý"

,,Nevypadáš na to"

,,Ne....f-fakt d-dobrý"

,,Jseš úplně bledej. Bože dělej Minho asi bude zvracet!" Chan se rozeběhl ke dveřím aby mi je mohl podržet. A já za ním. Koukl jsem na Jisunga který se nažil nevyzvracet celý obsah svého žaludku na mě, a s každým nadskočením se mu obličej zkřivil nad bolestí. Hrozně jsem chtěl zpomalit aby ho to nebolelo, ale nechtěl jsem na sobě mít zvratky.

Doběhli jsme do jeho koupelny a já ho rychle postavil na nohy a pomohl mu si klenout. Jisung se naklonil nad záchodovou mísu a za chvíli už se zebe dostával obsah svého žaludku. 

Já si klekl vedle něho a jednou rukou mu držel zpocené vlasy, které mu padaly do čela a druhou děla prsty kolečka ne jeho zádech, abych mu pomohl se uklidnit.