JAkprosté |Minsung

15.

Seděl jsem u stolu. Bylo odpoledne a Han nám vysvětloval plán. Dnes v devět má vše proběhnout.
Byl jsem nervózní. I Han vypadal vystresovaně.  Měl jsem z toho špatný pocit, bál jsem se že se něco pokazí.
Na první pohled to vypadalo složitě, ale Han vysvětlování pojal velmi dobře takže by to pochopilo i malé dítě.

Po včerejší noci jsem nevěděl na čem jsem. Jsme jen parťáci nebo něco víc. Celou dobu mi to vrtalo hlavou a nemohl jsem se pořádně soustředit. Han si toho všiml a začalo ho to štvát. Nedával jsem pozor a on mě pořád napomínal.

Po skončení prezentace, kdy nám Han rozdal role a vysvětlil plán, mě zastavil těsně než jsem stihl odejít.

,,Děje se něco? Nedával jsi vůbec pozor."

,,Nic mi není" nechtěl jsem se na to ptát. Sám jsem nevěděl co přesně k němu cítím.

,, Jseš si jistý?

,,Jo"

,,A řekl bys mi kdyby se něco dělo?"

Nebudu lhát, tahle otázka mě zaskočila. Nevěděl jsem co mu odpovědět. Asi by záleželo na to co by to bylo.

,,Mhmmm... rozumím" pokývl hlavou. V jeho hlase jsem slyšel něco jako zklamání.

,,Ne takhle jsem to nemyslel"

,,A jak teda?"

,, Sám nevím, ty bys mi všechno řek?" zaskočilo ho to.

,, Nevím jestli všechno, všechno není důležitý, ale řekl jsem ti o svý minulosti. Nikomu jsem to nikdy neřekl" jeho oči se do mě vpíjely. Jeho pohled byl tak intenzivní. Překvapilo mě že jsem byl první člověk komu to řekl.

,,A za to jsem ti vděčný, ale..."

,,Co ale?"

,,Jen nevím jak na tom jsem. Co teďka jsme. Mám tě zřejmě rád, ale nejsem si jistý jestli moje city oplácíš, ale zároveň o tobě nechci přijít."
Tak moc jsem mu to chtěl říct, ale bál jsem se. Nechtěl jsem se s ním zase pohádat.

Jisung pov:

Popravdě jsem se bál. Nevěděl jsem co má na mysli. Třeba mě nemá rád a chce to skončit. Nevěděl jsem jestli to včera myslel vážně, nebo to byl jen menší úlet. Sám jsem doufal v první možnost. Sice jsem si svými pocity nebyl jistý, ale ten pocit jaký jsem dostal když jsem byl s Minhem. Ty motýlci v břiše, to příjemné mravenčení, husí kůže. To všechno ve mě dokázal Minho vyvolat klidně i jediným úsměvem. Mátl mě. Nikdy jsem tohle nezažil, tak proč teď?

Stáli jsme naproti sobě a oba přemýšleli. Dlouho z něj nešla žádná odpověď. Tak jsem se zeptal znovu.

,, Myslíš to se mnou vážně?" sám jsem nevěděl jestli na to chci znát odpověď. Bál jsem se co řekne.

Sklopil pohled k zemi. Nic neříkal. Pocítil jsem jakoby mě někdo bodnul dýkou do srdce. Tak tohle jsem nečekal. Bolelo to víc než kdyby prostě řekl jenom ne. Ale on se na mě ani nepodíval. Chtělo se mi brečet. Poslední dobou až moc pociťuju emoce a to není dobrý.
Nasadil jsem kamennou tvář. Nebylo to lehký, ale když se celý život přetvařujete tak si člověk zvykne.

,, Dobře" nic jinýho jsem mu na to neřekl a odešel.

,,Hannie počkej-" nedokázal jsem se otočit. Věděl jsem že kdybych se otočil, že kamennou tvář si dlouho neudržím. Bolelo to. A hodně. Ani jsme nevěděl že po tak krátké době vám člověk dokáže prorůst až tak k srdci.

Šel jsem do pokoje a Minha tam nechal. Lehl jsem si na postel a do večera nevylezl.