JAkprosté |Minsung

10.

Blížila se desátá hodina a my jsme s Hanem stáli na soukromém letišti jeho otce. Stali jsme tam a čekali až se letadlo nastartuje. Netrvalo dlouho a my jsme už seděli uvnitř a povídali si. Vyprávěl jsem mu o moji rodině.

,, - takže moje sestřenice nevěděla že jsem její bratrance a pozvala mě na rande." Vyprávěl jsem mu moji zkušenosti se sestřenicí.
A co ty nikdy jsem neviděl tvojí mámu, jenom otce, sourozence nemáš, a nic o tvojí rodině nevím. Hann ztuhl. Nechápal jsem to. Začal přemýšlet, vsadil bych se že jsem do i slyšel jak usilovně přemýšlel. Proč nechce mluvit o svojí rodině. Nemaj snad dobré vztahy? Jsou rozhraní? Někdo snad umřel? Zavrtěl jsem halou. Čekal bych že když mu tady povyprávím ledacos o mojí rodině, tak by mohl aspoň něco málo taky říct. Trochu jsem si to vzal osobně.

,,Hane? Vnímáš vůbec?" zamával jsem mu rukou před obličejem. Han sebou trhl a zadíval se na mě. To už byla pro mě poslední lapka. Věděl jsem že bodyguardi, kteří nás hlídali neuměli Anglicky a tak jsem na Hana vyjel v Angličtině.

,, Máš se mnou problém nebo co? Nebo mi snad nevěříš?! Já se můžu roztrhnout abych ti tady vylíčil vše do podrobna a ty mi nejseš ani schopnej říct co dělá tvoje máma!?" začal jsem na něj křičet. Bodyguardi si toho všimli a chtěli zakročit, ale Han jim jenom posunkem ruky naznačil aby nic nedělali. Šlo vidět že jsem ho vytočil a ne málo. Čelist měl pevně sevřenou, ruce v pěst a z očí mu šlehali blesky. Takhle jsem ho ještě neviděl. Tohle nebyl Han se kterým jsem se normálně bavil, se kterým jsem tančil. Tohle byl ten Han, který byl bezcitný a chladný. Teď jsem si ho dokázal představit, jak někoho chladnokrevně zabije a je mu úplně jedno jaký to bude mít dopad. Postavil  se a já couvl. Pomalu udělal krok ke mě. Nemrkal, nehýbal rukama zíral mi do očí. Dostal jsem strach, ale nedal to znát. Každým krokem dopředu, já udělal krok dozadu. Mlčel. Nic neříkal. A to mě ze všeho děsilo nejvíc.

Jisung pov:

Tohle jsem od něho vážně nečekal. Jen jsme tam na něj zíral. Zuřil jsem. Měl jsem chuť ho zabít. Měl jsem chuť zabíjet. Věděl jsem že ztrácím kontrolu. Po tom všem takováhle rána pod pás. Co sem mu měl říct? Pravdu a udělat ze sebe procítěné malé děcko? Ne. On neměl právo se ho ptát ani z něčeho takového osočovat. Neznali se dlouho a on si myslí že mu tady Han řekne svůj celý příběh! To se spletl. Už si myslel že bude Minho jiný než předešlí "parťáci" ale zřejmě nebyl. Byl stejný jako všichni předešlí. A on si hlupák myslel že k němu něco cítí? Možná i on začal pociťovat neznámý pocit čím dál tím víc. Ale teď  ho tenhle pocit opustil. Zabolelo ho to. Tohle od fialovovláska fakt nečekal. Chtělo se mi brečet, ale na to se uměl až moc dobře ovládat. Jenom pevněji stiskli čelist k sobě. Minhovi zřejmě došlo co řeka a chtěl se omluvit.

,,Hane.... já to tak nemy-"

,,Nemyslel?" Han to za něj dořekl. Nasadil svůj hlas kterým vždycky děsil oběť, než zemřela. Na Minha to mělo podobný dopad. Jenom se zadíval na Hana. Nepoznával ho. Tuhle temnotu stránku ještě neviděl.

Han se usmál. Nebyl to veselý úsměv ani ne psychopatický, který měl když jeho oběť umírala, byl to úsměv plný bolesti. Minho to zpozoroval a začali se mu hrnout slzy do očí. Han to viděl. Musí zapůsobit že je mu to jedno. Uchechtl se a přišel ke staršímu. Díval ne na něj jako na svou oběť. Nechtěl ho zabít. To ne. Chtěl ho.....vystrašit. Nechtěl mu říct co se stalo, ale chtěl mu ukázat že tímhle nic nedokáže. Pokud bude na mladšího tlačit, akorát ho naštve. Naklonil hlavu na stranu a zadíval se do Minhových oči. Když viděl jak starší drží celou svou snahou slzy. Chtělo se mu taky brečet. Nechtěl si připustit že by ke staršímu něco cítil. Něco jako náklonnost? Ne. To nesměl. Naklonil se k jeho uchu. Minho se ani nehnul. Neopovážil se.  Nasadil hrubý hluboký hlas. A zašeptal.

,,You know my name...not my story."