JAkprosté |Minsung

35.

Minho pov:

,,Sungie?" Nic. ,,S-sungie?" Zase nic. Ucítil jsem jak se uvolnil. Ne ne ne ne ne. ,,Ne!" Sungie prosím!" odtrhl jsem ho od sebe a trochu s nim zatřásl. 

Nic. Ani ta kaluž krve pod námi se už nezvětšovala. A krev okolo vstupů po kulkách zasychala. V obličeji byl bledý a jeho ruce byly studené. 

Opatrně jsem ho položil, i když jemu už to bylo jedno. Nic necítil. Byla to trochu ironie. Prej 'dva z nás tří odejdou z téhle místnosti po svých.' Tak jak to že z téhle místnosti neodejde po svých nikdo. Ani ti chlapi co nás drželi. Všichni tu zůstanou dokud se někdo nerozhodne otevřít dveře a na zemi uvidí pět mrtvých těl. 

Ne jedno, ne dvě. Pět.

Měl jsem důvod proč jsem vystřelil dvě kulky, i když jsem hodně odolával vystřelit mu tu poslední do toho jeho ksichtu. 

Prsty jsem jemně posunul vlasy na jeho čele. Ruku jsem pak přemístil na jeho tvář. Byla studená. Tělem mi projela husí kůže, až jsem se trochu otřásl. 

,,S-sung~" na konci se mi z hrdla vydral hlasitý vzlyk. Rukama jsem se snažil setřít slzy, jen aby je mohly nahradit nové. Po chvíli jsme to vzdal a nechal je mi téct po tváři. Dlaní jsem si přikryl pusu, abych aspoň utlumil svoje vzlyky. Nevím jak dlouho jsem tam seděl a brečel, ale nějaká doba to byla. Počkal jsem, dokud se neuklidním. Když už mi jen potichu tekly slzy, odendal jsem ruku z pusy a přes slzy, i když jsem nic neviděl, po slepu nahmatal pistol, která byla vedle mě v kaluži krve. Ještě jsem cítil jak je krev vlažná. 

Podíval jsem se mu do očí. Byly zabodnuté do nějakého bodu, mě neznámo kde. Hledal jsem v nich jakýkoli náznak života. Něco ve mě pořád doufalo, že je to jenom nějaký vtip, že se každou chvíli probere a obejme mě, začne mě uklidňovat tím jeho medovým hlasem. Nebo že se vzbudím a uvidím Jisunga, jak klidně oddechuje vedle mě. 

Nic se však nedělo.  

Vzal jsem si Jisungovu, teď už chladnou ruku, do své a propletl jsem si s ním prsty. Po zádech mi přeběhl mráz. Bylo divné ho vidět a vědět, že se už nikdy nevzbudí. Hřbetem prstu ruky, ve které jsem držel jeho ruku jsem ho pohladil po tváři. Jeho rty byly už trochu namodralé, i kůže okolo jeho očí. I přes to všechno byl pořád tak hezký. Sehnul jsem se a dal mu polibek na rty. Pak jsem se trochu odtáhl a zadíval se na něj znovu a pak mu dal ještě jednu pusu na špičku nosu.

Nic tu nevydávalo ani hlásku. Slyšel jsem jen sebe a svůj dech. Začal jsem přemýšlet, jak by to dopadlo, kdyby mě donutil jet domů. Nemohl bych se s ním rozloučit. Umíral by tu sám a já bych bych byl někde doma v bezpečí a nevěděl o tom, co se tu děje. Byl jsem nakonec rád, že mě nepřesvědčil, abych jel domů. 

___________________________________________________

spoiler: už nám zbývá jen poslední kapitola :))