Otrava

XXVI.

Umírání není lehké, příjemné a někdy ani ne bezbolestné, či krátké. Bohužel nebo naštěstí si to nejde zkusit předem. Nová situace, leč se s ní smiřujeme a připravujeme se na ni, nás donutí zachovat se podle svého instinktu. Právě tahle drobounká, až nepodstatná věc -instinkt- rozhodne, zda patříte nahoru, nebo dolů. Jiná možnost není. Než vám řeknu, co bylo přidělenu Jí, zeptám se Vás; Zasloužila si Hermiona Grangerová věčný odpočinek? Už nikdy neotevřít své krásné hnědé oči, už nikoho nepotěšit svým kouzelným úsměvem, který uměl vždycky projasnit špatný den? Nezasloužila. Proto tedy umožním Dracu Malfoyovi, tomu umíněnému, po uši zamilovanému, stříbrnookému moulovi, konečně najít jeho hůlku, aby mohl Hermioně do plic vrátit vzduch, jehož místo v jejím dýchacím ustrojí kvapem nahrazovala voda.

***

Hermiona už zase ležela na ošetřovně. Zabalená do tuctu přikrývek, připomnajíc rozteklého sněhuláka, se snažila přinutit své plíce řádně fungovat. Podobně na tom byl Blaise, rozvalující se na vedlejší posteli. Jen čupřina tmavých vlasů mu vyčuhovala zpod peřiny.

,,Blaisi?*Otázala se tiše*Nevíš, kde je Malfoy?" Ani nevěděla, proč se tak hloupě ptá. Jakoby jí snad chyběl...

,,U svatého Munga."

,,Proč?" Uteklo jí vyděšeně. Blaise se místo odpovědi lišácky zakřenil.

,,Tady má někdo starost."

,,Zabini, nech si své přihlouplé komentáře a řekni mi, co se s tou zatracenou fretkou stalo." Úsměv stále prozařoval jeho opálenou tvář, ale dal se do vyprávění.

,,...se Draco někam zašil, to dělá v poslední době často. Nikde jsem ho nemohl najít, tak jsem se rozhodl, že na něj počkám v ložnici. Potřeboval jsem si totiž opsat strašně složitej úkol do přeměňování, ta McGonagallová je vážně....ano, už mlčím. Jak jsem říkal, šel jsem teda do ložnice a ještě než jsem došel ke dveřím, uslyšel jsem ránu. Zrychlil jsem, otevřel dveře a co tam nevidím! Tebe ve svatebních šatech Dracovy tety (Hermiona se zašklebila do polštáře), s jeho hůlkou v ruce a samotného Draca na podlaze. Ležel tam, jak kdyby přes něj právě přeběhlo stádo kentaurů...No a než jsem si stačil tenhle krásný obrázek zaznamenat do.."

,,Hermiono!" Harry s Ronem se zčistajasna zjevili ve dveřích ošetřovny. Bez ostychu se rozeběhli k Hermionině posteli, Ron neopomněl na Blaise vrhnout záštiplný pohled.

,,Slyšeli jsme, že jsi zatopila Malfoyúv pokoj." Spustil Harry. Ona se na něj jen nechápavě podívala.

,,O tom nic nevím..." Harry si povzdechl a mimoděk si prohrábl kštici havraních vlasů. Zelenýma očima se vpíjel do těch Hermioniných. Chce si v nich snad něco přečíst?

,,Co jsi tam teda dělala?" Ron stále propaloval Blaise pohledem.

,,Nevím, nevzpomínám si, Blaise mi to právě vyprávěl..."

,,Tak Zabini ti musí říkat, co jsi dělala? Nevěř mu Hermiono, navykládal ti samé ptákoviny, aby sis myslela, že..." Ronův obličej pomalu červenal.

,,Že co?"

,,Nic Hermiono, rádi si poslechneme, co ti tady vážený pán Zabini..." Jejich rozhovor nestydatě přerušila profesorka McGonagallová. Zvučným, sebevědomým hlasem nakázala chlapcům se okamžitě odebrat do jejich ložnice. Protesty byly marné. Poraženecky se šourali ke dveřím, snad jen hrozba školním trestem trochu zrychlila jejich tempo.

,,To pojednání o přeměnách mrákodrapa v ploutničku od vás, pane Zabini, samozřejmě vyžadovat budu. Nezapomeňte na to." Blaise se jen kysele ušklíbl, poslal profesorku do jistých míst a přitopená dvojice se opět pustila do svého tichého rozhovoru.

Po týdnu (tuším...) se opět hlásím s kapitolou, kterou bych osobně označila za slabší, ale tak co...Tady končí má část napsaná dopředu...další kapitolu jsem hrabala asi před dvěma týdny, ale asi ji budu muset celou přepsat :D chtěla jsem povídku dokončit už před prázdninami, ale to nejspíš nestihnu :/...Během týdne přidám ještě jednu kapitolku (snad? :D). Sakra je tu nějak moc ale...ale co:D

Psaní zdar!

ADL