Otrava

Epilog

Studený vítr pročesával hráškové zelená stébla jarní trávy. Po obloze se honila indigová mračna - brzy začne nebe plakat. Bylo chladno.

Na kopci stála mladá žena. Vlasy barvy čokolády jí vlály ve větru, na sobě měla černý šat. K nohám se jí tulila dvě malá stvoření. Chlapec statečně hleděl vpřed. Byl velmi podobný své matce a za rok, až nastoupí do Bradavic, bude určitě, stejně jako ona, nejchytřejší z ročníku!

Drobná dívenka si otírala opuchlá očí lemem matčiných šatů. Byly po tatínkovi – stříbrné a hluboké, jako mnoholičný lektvar. I platinové vlasy, spletené do dvou copánků, měla po něm.

Ale najednou tatínek zmizel. Co se stalo? Kam odešel? Nedostala odpověď. Všichni pro ni měli jen pohledy plné strasti. Když se ptala kde je, mamince se po tvářích začaly koulet slzy. Moc se jí pak omlouvala, ale přesto nechápala, co bylo na otázce špatného. Přesto věřila, že se tatínek vrátí. Že rozevře dveře jejich útulného domku a obdaří jí konejšivým úsměvem.

„Promiň, zpozdil jsem se," řekne. A ona mu odpustí, jen jí bude muset říct pohádku. Tu o plese a slečně v zelených šatech. A bude se muset tisíckrát omluvit! Včera, zachumlaná pod heboučkou peřinkou, kterou od něj dostala, plakala. Ten večer si myslela, že už se nikdy nevrátí, že po něm zbyde jen smutek a prázdné místo v jejím srdci. Dnes ale věděla, že není navždy pryč. Maminka jí přece mezi štkaním pověděla, že jdou za tatínkem. Místo toho jen stáli na kopci a hleděli do prázdna. Vítr jí vehnal do šedých očí slzy. Už to nevydržela.

„Kde je táta?" Vyřkla dlouho tlumenou otázku. Místo odpovědi ukázal její bratr na díru v zemi a na dřevěnou bednu, položenou na dně.

Ano, pochopili jste správně – právě jsem zabila Draca Malfoye. No přece vás nemůžu nechat napospas happy-endům!...Fine, bylo to kruté, ale já si to prostě nemohla odpustit.

Poněvadž uplynulý půlrok byl jedno velké NESTÍHÁM, musela jsem udělat nedobrovolnou odmlku, tak zde, jako odškodné, nabízím svůj rychle sesmolený, ale dlouho dopředu vymyšlený epilog...To bylo alespoň souvětí! :D Za svoje vrácení ke klávesnici vděčím Vojtíškovi (VoriCZ), ale ty jeho povídky radši nečtěte, dokud ho nedokopu, aby opravil své hrůzostrašné pravopisné chyby ve shodě podmětu s přísudkem! :-) 

Snad se vám brzy (třeba během dalšího půlroku :D) ohlásím s novými povídkami, tedy Dozorkyně, Mám v pokoji Hitlera a Pod křídly Anděla smrti.

Děkuji za přečtení této...ehm...no, nazvěme to povídka... :D (sakra, je tu nějak přesmajlíkováno)

Vaše Amandine de Lorensy