Otrava

X.

Draco žmoulal v rukách svůj zářivě smaragdový famfrpálový hábit. Nyní zářil spíše hnědou, ale na zádech bylo zřetelně vidět stříbrně vyšité jeho přijímení. Z hábitu se linul odporný zápach. Opravdu potřebuje naléhavě vyprat.

,, Pošlete mi sem nějakého domácího skřítka." Stěny prázdně ložnice mu větu vrátily. Obvykle si volal Kráturu, ten však měl mnoho práce s plněním příkazů pro 'pána Harryho a jeho rusovlasého přítele'.

S tichým prásk se objevila skřítka v červených šatičkách. Nosík měla baňatý, karamelovýma očima se rozhlížela po místnosti. Zřejmě tu nikdy nebyla, ani on ji nikdy neviděl, až na ty uši! Jakoby je už někde spatřil...

,,Jak se jmenuješ?"

,,Jsem Fairy pane, k Vašim službám, pane. Možná znáte mého otce, jmenuje se Krátura." Ano! Kráturovy uši! Jak jen mohl zapomenout? 

,,Jak to, že tě vůbec nevídám?" Otázal se se zájmem v hlase.

,,Starám se o slečnu Grangerovou, pane." Dracovi zasvítily oči.

,,Mohla bys pro mě něco udělat?"

***

Slunce, visící nad obzorem, se opíralo o okna Hermioniny ložnice. Všechny dívky až na ni spaly. Vždyť byl poslední den prázdnin, poslední příležitost si trochu přispat. Hermiona se však rozhodla vstát brzy, chtěla poslat sestřenici dopis k narozeninám. Vídala ji jen velice málo a bylo jí to moc líto, protože sestřenice jí opravdu rozuměla. Doufala, že alespoň krátký dopis posílí vztah mezi nimi.

Na rozcuchané vlasy použila Hermiona rozčesávací kouzlo (pokus rozčesat je obyčejným hřebenem vzdala předem), hodila na sebe první oblečení, co jí padlo do ruky, myslíc na to, že zítra bude muset pracně uvazovat kravatu školního hábitu. S dopisem v ruce se vydala k sovinci.

Už z dálky slyšela šustot křídel a tlumené houkání. Vešla do sovince. Nic ji nemohlo více překvapit, než Roger, sedící u dřevěného stolu. Ihned zalitovala, že se neoblékla lépe.

,,Hermiono!" Vzhlédl a sladce se usmál. Ona také ukázala svůj již dokonalý chrup.

Rogerovy ruce objaly Hermionin pas. Přitiskli se k sobě tak pevně, že ani dva tanky by je nedokázaly od sebe odtrhnout. Roger prohrábl její vlasy, jejich rty se jako už po několikáté setkaly ve vášnivém polibku. Ty Hermioniny chutnaly po třešních a peprmintové zubní pastě, z Rogerových Hermiona cítila (opravdu, anebo se pletla?" borůvky.

Konečně se od sebe odtáhli. Hermiona se lačně nadechla. Tváře jí hořely jasnou červení.

,,Copak jsi to psal?" Hmátla po pergamenu se zasychajícím inkoustem.

,,Mámě...je to s ní teď dost těžké, o tátu jsem přišel ve válce a ona byla hodně naštvaná, když zjistila, že na Vánoce nepřijedu. Takže se snažím si ji udobřit, kromě toho je jediná, koho mám."

,,Aha." Na víc se Hermiona nezmohla.

,,A co budeš posílat ty?" Roger prolomil nepříjemné ticho.

,,Dopis sestřence, má narozeniny." Objasnila.

,,,Ví o nás?"

,,Ne. Je strašné, že jí musím lhát." Hermionin úsměv povadl. Sklonila hlavu a začala svůj dopis uvazovat na nastavenou nožku sovy pálené, klepající se ruce jí však tuto práci značně ztěžovaly.

,,A co válka, to o ničem nevěděla?"

,,Samozřejmě, že ano! Ale bylo příliš nebezpečné ji kontaktovat..."

Oba úspěšně odeslali své dopisy a vydali se vstříc novému dni.

Další kapitolu očekávejte při troše štěstí v sobotu...

ADL