Otrava

XXVIII.

Měsíční světlo zalévalo malou komůrku, ukrytou na samém vrcholku astronomické věže. Hvězdy se dnes zapomněly za hejnem mračen, ale o to více byl pohled na zářící lunu impozantnější. Na dalekohledy, naházené v dřevných bedýnkách se snášel prach. V rohu ležela hromádka zmuchlaných hvězdných map. Všude kolem se válelo různé pozorovací náčiní, poničené, zaprášené, zapomenuté. Uprostřed místnůstky se krčil světlovlasý chlapec, v silných rukách mu pomalu usínala naše Hermionka. Konečky jejích rozcuchaných vlasů olizovaly špinavou podlahu, ale ani jednomu z nich to zjevně nevadilo. Nahnul se k ním blíž, aby mohl okusit tu opojnou třešňovou chuť, která ulpívala na jejích sladkých rtech. Hermiona se ani nenamáhala mu v tom zabránit. Nedokázala by to, ani kdyby chtěla. Počkat...ona přece...no tohleto tedy ne!

,,Malfoyi,nech mě..." Zarazila se. Nedívala se do stříbrných studánek, v nichž se vždycky tak ráda ztrácela, nýbrž do smaragdových očí Harryho Pottera.

,,Harry!" Chlapec sebou trhl a upustil ji na zem.

,,Promiň, Hermiono, já jen...vysvětlím ti to." Tváře mu hořely studem.

,,Promiň? Vypiješ si mnoholičný lektvar, pak mě tady vesele líbáš a teď říkáš promiň?!" Rozčileně si odhrnovala čokoládové lokny z obličeje, nepřestávajíc vysílat na Harryho nenávistné pohledy.

,,Harry,co to mělo být?" Pravila už trochu jemněji. On se rozpačitě zakoukal do země a levou rukou nervózně pročesával kštici havraních vlasů.

,,Já...nemohl jsem si pomoct. Ron si chtěl celý lektvar nechat pro sebe a...prostě jsem se nevydržel dívat, na to, co s tebou Malfoy dělá..."

,,Nejdřív Ron, teď ty." Vzlykla. Její nejlepší kamarád se ji pokusil obejmout, avšak marně. Práskla mu dřevěnými dveřmi před nosem. Podlamující-se nohy ji unášely neznámo kam. Jako ozvěnu svých kroků, slyšela kdesi o poschodí výš běžet Harryho. Nedohoní mě - pošeptala si zlostně a uháněla dál.

Své tempo si dovolila zvolnit až u kamenného chrliče. Zvědavě se na ni zahleděl.

,,Kampak, slečno?" Otázal se.

,,Já...půjdu nahoru." Vyhrkla bez rozmyslu. 

Chvějícími prsty stiskla kovovou kliku ředitelovy pracovny. Téměř okamžitě na sebe upoutala pozornost všech portrétů. 

,,Copak si přejete, slečno Grangerová?" Brumbálovy elektricky modré oči, schované za půlměsícovými brýlemi si ji důkladně prohlížely. 

,,Ráda bych..." Hlas ji zradil. Ráda by vymazala vzpomínky jak sobě, tak Harrymu a Ronovi. Možná i Malfoyovi. Ráda by, aby všechno bylo zase jako dřív. Zatímco by se mořila s úkoly pro Harryho s Ronem, poslouchala bych jejich únavné kecy o famfrpálu a snila o tom, že ti idioti někdy přijdou k rozumu. Ale to bohužel nejde. Ráda by začala znovu od začátku. 

,,Ráda bych změnila školu, pane profesore." Oznámila mu jistým hlasem, přestože sama si tak jistá nebyla. 

,,Opravdu, slečno? Jste si jistá?"

,,Jsem si naprosto jistá pane profesore a pokud by to bylo možné, ráda bych to měla rychle za sebou." Albus Brumbál si ji změřil podezíravým pohledem.

,,V mládí zažíváme mnohá zklamání, která nám přijdou jako ta největší na světě, ale stejně se přes ně za čas přeneseme. Doporučil bych vám zůstat zde a všechno si vyříkat, bohužel vaše studijní výsledky mému doporučení odporují a tak nemůžu dělat nic, než nechat vás jít."

,,Děkuj, pane profesore."

,,Ještě zbývají dvě otázky, slečno Grangerová. Za prvé, nechcete citronový bonbon?"

,,Ne, děkuji."

,,Škoda, jsou výborné. A za druhé, do které školy byste chtěla jít?"

,,Na Kruval." Odvětila, aniž tušila, co tím způsobila.

Po dlouhé (podotýkám, že opravdu dlouhé) době se hlásím, trochu přismahlá, nicméně živá a píšící. Další kapitola bude, až se k ní dokopu :D. Užívejte léta, zanechte vote, či komentář, děkuju za téměř 5000 reads!

Vaše nejmilovanější

                                             ADL