Otrava

VI.

Třpytivá sněhová peřina přikryla většinu Bradavických pozemků. Jezero se lesklo a blyštělo tak, že připomínalo diamant. Foukal svěží vítr, který cuchal Hermioniny (po plese opět rozježené) vlasy. Ona seděla pod stromem na hromádce sněhu, jež ji díky kouzlu nestudil.

Studium lektvarů bylo čím dál složitější, pokud tedy Hermiona chtěla složit OVCE (ohavně vyčerpávající celočerodějné examenty) na výbornou a stát se lékouzelnicí, musela prostě studovat. To dělala výhradně venku, protože jí větřík vyháněl z hlavy myšlenky na Rogera, nebo Malfoyův kyselý výraz. Stále se jí v hlavě přehrávala vzpomínka na onu plesovou noc...

,,Hermiono, tyhle plesové lásky nikdy dlouho nevydrží , už na něj nemysli." Opakovala Ginny už snad posté. Seděla na posteli a snažila se porozumět textu v učebnici přeměňování.

,,Ale...já ho opravdu miluju..."Kníkla Hermiona.

,,S tebou je to marné...má ti to snad Davies vysvětlit sám?"

,,Ne."

,,Neboj, za chvilku se dá zase dohromady s Cho a tobě to bude jedno..." Ginny odložila učebnici, objala Hermionu kolem ramen. Ta měla na krajíčku.

,,No, podle toho, co jsem slyšela, se dohromady tak brzy nedají..." Vmísila se do hovoru Parvati...

,,To se učíš i o prázdninách?" Hermiona málem vyletěla z kůže. Seděla tváří v tvář Rogeru Daviesovi. Její tváře polil ruměnec.

,,Eh...jo...musím...." Zamumlala.

,,Nečekalas, že se objevím?" Usmál se. Hermiona se pokusila o to samé, však s menším úspěchem.

,,To tedy ne."

,,Můžu?" Roger ukázal na volný kousek sněhové hromádky vedle Hermiony.

,,Samozřejmě." Posadil se trochu blíž, než by bylo slušné, azurovýma očima si ji nervózně přeměřoval.

,,Chtěl bych si s tebou promluvit."

,,...o té plesové noci?" Hermiona se obávala nejhoršího.

,,Ano." Vydechl Roger. Ruce si promnul spíše z principu, než aby mu byla opravdu zima. Přesto pokračoval.

,,Já nevím, jak to máš ty, ale já k tobě pořád něco cítím."

,,Jo..já...já taky." Nabrala do ruky trochu sněhu, který nebyl z hromádky, aby zchladila svou tvář.

,,A co takhle dát to dohromady?" Zeptal se. Šlo to rychle...

Draco hleděl skrze strop Zmijozelské společenské místnosti. Díky složitému kouzlu viděl jasně, co se u břehu jezera děje. Avšak teď to spíše vidět nechtěl. Nemohl ale od Hermiony, vesele tlachající s Rogerem, odtrhnout zrak. Dokud se jejich rty nezačaly nebezpečně přibližovat.

Ne! Draco se znechuceně odvrátil. Rtuťové oči se mu zalily slzami. Vztekle nakopl lenošku. Odměnou za to mu byla jedině bolest v noze. Opustil společenskou místnost. Nyní potřeboval místo, kde by mohl být sám.

S vypětím všech sil jsem splnila svůj slib. Doufám, že to stálo za to, i když je v té kapitole tolik romantiky, že jsem pocítila potřebu jít se vyzvracet :D Zítra asi nic nebude...ale na druhou stranu vám slibuji, že Hermionu Rogerovi nenechám :-)

ADL