Otrava

XXII.

,,Panebože Malfoyi!" Rozběhla se k němu, jak k postřelenému srnci, nebo taky omráčené fretce. Přikláněla bych se k té druhé možnosti. Poklekla, se vším odporem prohrabávala jeho vlasy, snažíc se najít zdroj krve. Našla ho. Naštěstí jen mělké škrábnutí, pravděpodobně jen o roh stolu. Nahnula se blíž, aby na zranění lépe viděla. Do nosu ji praštila vůně lehké kolínské (,, Jako vážně?")a ebenového dřeva. Pomocí hůlky začala ránu zacelovat. Draco zatřepotal na muže poměrně dlouhými řasami a Hermiona měla konečně možnost zřít jeho šedé oči. Odtáhla se.

,,Přišla jsi." Po bledé tváři mu přeběhl úsměv. K otřesu mozku zřejmě došlo.

,,Musíš na ošetřovnu." Neúprosně mu pohlédla do očí.

,,Hm." Draco se zvedl, prohrábl rozcuchanou kštici a přešel ke dveřím, položil ruku na kliku. Hermiona se postavila těsně za něj v naději, že otevře ty zpropadené dveře. On se ale neuvěřitelnou rychlostí otočil, objal Hermionu kolem pasu, čímž jí znemožnil útěk a udělal něco, za co by ho nejradši poslala na malý výlet do Osvětimi.

Husí kůže a motýlci v břiše byli slabým přirovnáním k tomu, co Hermiona cítila. Kde se sakra Malfoy naučil tak dobře líbat? Do prkýnka ne ne ne...tohle se jí přece nelíbí, vždyť je to Malfoy....

,,Jak sladké." Ledový, táhlý hlas přerušil 'jejich chvilku'. Nad portrétem Albuse Brumbála visel ještě jeden tmavý rám. Z něj se příšerným způsobem šklebil muž s mastnými, uhlově černými vlasy a hákovitým nosem.

,,Snape!" Sykl Draco, za zvuku rámusících dveří zmizel z místnosti.

,,Myslím, že by jste se měla vrátit na ošetřovnu, slečno Grangerová."Pronesl klidným hlasem Brumbál, hledící z obrazu.

***

,,Jsem v pořádku." Mrmlala Draco, když se za plentou podroboval podrobné prohlídce madame Pomfreyové.

V Hermionině náručí dřímala kniha, nyní se však její oči nevěnovaly jistě zajímavému textu, nýbrž dvojici za plentou.

,,...čeho máš ten strašný šrám?"

,,Prostě jsem se škrábl."

,,Škrábl-leda motorovou pilou! Nelži mi do očí." Draco zavrčel něco ve smyslu 'no tak jsem se popral, no!'

,,Dobrá, jsi v pořádku, jen ti dám..." Vyrazil zpoza plenty, na tváři opět výraz typu 'kyselá okurka', míříc ke dveřím ošetřovny. Pro Hermionin zrak to byl trochu šok. Ne, vidět ho naštvaného, ale bez trička. Se zatnutými zuby musela přiznat, že to je něco. Zatajila dech a úporně se snažila přesvědčit tváře, aby nezrůžověly.

Jeho vypracovaná hruď zářila jako měsíční světlo, svalnaté rameno hyzdil ošklivě vypadající šrám.

,,Grangerová, co na zíráš?"

Kapitola trochu dřív, než jsem čekala, ale nemyslím si, že by vám to vadilo :D...jinak bych se vám k něčemu chtěla přiznat...ta povídka není dopsaná...zbývají dvě kapitoly...a je na vás mě přesvědčit abych to dopsala. Tohle vypadá jako konec, jako šťastný happyend, kde ti dva tajtrdlíci budou spolu, jako v každém druhém dramione...ale já jim to hodlám ještě pořádně zavařit...

Think about it (v češtině to nezní tak dobře :))

ADL