Tohle už je příliš ~ Severus Snape

22.

Tak jsem zpět v Bradavicích. V hlavní síni sedím vedle Snapea u učitelského stolu ale jinak je vše normální. Mám na sobě svou školní uniformu se znakem zmijozelu a chodím na vyučování jakoby se nic nestalo. Mám vlastně neskutečně štěstí, mohlo to být o hodně horší než to je. Slyšela jsem jak za mnou někdo běží. ,,Angeliko!" Otočila jsem se. ,,Ginny? Promiň nesmím s nikým mluvit. Krom učitelů." Ginny se na mě zklamaně podívala. ,,Nebudu ti dělat problémi, jsi alepsoň tak nějak v pořádku?" Přikývla jsem a obě jsme se vydali jiným směrem. Nebyl to příjemný pocit ale nechci si ani představovat co by Snape udělal. Dnes je první den vyučování takže se se mnou pokouší mluvit opravdu hodně lidí. Snaží se mi dát najevo podporu, je to od nich hezké. Mrzí mě že jim všem musím říkat. ,,Promiň, smím mluvit jen s učiteli ale děkuji." Když za mnou někdo přijde znovu, raději neodpovídám, je to nezdvořilé ale mám strach. Právě skončila hodina přeměňování a profesorka McGonagallová mě požádala jestli by se mnou mohla mluvit. ,,O čem chcete mluvit paní profesorko?" ,,Jen, mám o vás obavy, zvládáte to nějak?" ,,No mohlo by to být určitě mnohem horší. Zvládám to." ,,Kéž bych vás před ním mohla ochránit, jste jen dítě." ,,Už jsem si na to zvykla, opravdu budu v pořádku. Brumbál říkal že se nemám bát a že vše po jeho smrti proběhne přesně jak naplánoval i když to tak nebude vypadat. Věřím mu." ,,Brumbál věděl že zemře?" ,,Ano, mluvila jsem s ním v ten den. Myslím že to očekával." ,,Vy si myslíte že by Brumbál dovolil aby-" ,,Ano myslím, nicméně, k tomu měl opravdu dobrý důvod." ,,Opravdu si přeji aby to byla pravda." ,,Je to pravda paní profesorko, vím to. Vím že nevěříte na předvídání budoucnosti ale já už předpověděla správně tolik věcí že nemám na vybranou, věřím tomu co cítím." ,,Vy máte schopnost vidět do budoucna?" ,,Nejen do budoucna, vidím i do minulosti a vždy poznám co je pravda a co lež." ,,A nikdy jste se nemýlila?" ,,Ne, jen proto tomu věřím." ,,Úžasné. Měla by jste jít na další hodinu, aby jste nepřišla pozdě." ,,Ano paní profesorko." Šla jsem po chodbě na další hodinu když se mi do cesty postavil Snape, přirazil mě ke zdi. ,,Dávej si pozor co komu říkáš. Tohle bylo na hraně." ,,O-omlouvám se" Cítila jsem jak se třesu. ,,Po vyučování, v mé kanceláři." Pustil mě a odešel. Musela jsem běžet aby jsem přišla včas ale stihla jsem to.
Měla jsem opravdu strach, dorazila jsem ke vstupu do Brumbálovi staré kanceláře která teď patří Snapeovi. Vstup se otevřel a já vyšla po točitých schodech nahoru. Vspoměla jsem si jak jsem po tudy šla v den Brumbálovi smrti, když jsem ho viděla naposledy. Pomalu jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Snape došel až ke mě. ,,Dej mi svou hůlku." Podala jsem mu ji a on odešel ke svému stolu. Prohlédla jsem si místnost která dříve sálala positivní energií a spatřila jsem Nebelvírův meč. No nazdar. Čím Harry zničí viteály? Nemá jak se dostat k zubům baziliška ani k meči. No to je konec. ,,Jak vidíš, šance tvého bratra, nejsou moc velké." Pohlédla jsem Snapeovi do očí. ,,Vy víte o viteálech?" ,,Ano." ,,Jsem si jistá že minimálně jeden z nich je přímo tady, v Bradavicích. I kdyby měl teď ten meč u sebe, vyšlo by to podobně." ,,Pojď sem."  Zaváhala jsem ale nakonec jsem došla až k němu, tyčil se nade mnou v celé své výšce a já z něho měla větší strach než kdykoli před tím. ,,Neřekla jsem nic co by mohlo uškodit pánovi zla." ,,Ale řekla jsi něco, co by mohlo úškodit tvému bratrovi." Nechápala jsem to, jen jsem mu zírala do obličeje a nevěděla co odpovědět. Má pravdu. Pokazila jsem to. Neměla jsem říkat že to Brumbál celé naplánoval. Cítila jsem se hrozně, myslím že to poznal protože si mě přitáhnul k sobě. ,,Pusťte mě! Prosím!" Snažila jsem se dostat z jeho sevření ale marně. ,,Tohle jsem opravdu teď nechtěl udělat ale nedáváš mi na výběr!" Odtáhnul mě ke stolu a ohnul mě přez něj, ruce mi držel za zády zatímco mi vyhrnul sukni a stáhnul kalhotky. Nechala jsem své slzy stékat na studený povrch stolu, cítila jsem jak do mě bezohledně proniká a začíná přirážet. Raději jsem byla sticha aby jsem si to neudělala ještě horší. Naplnilo mě teplo a opustil mé tělo. Pustil mě ale já jsem zůstala tak jak mě nechal, až na to že jsem si ruce položila na stůl. Cítila jsem se tak slabě a bezmocně, nevěděla jsem co dělat. Oblékl mi kalhotky a upravil mou sukni, vzal mě do náruče a posadil se do svého křesla. Přitiskla jsem se k němu a objala ho, bylo mi to všechno už jedno. On je to jediné k čemu se můžu teď upínat. ,,Omlouvám se, byla jsem rozrušená." ,,Nauč se se ovládat, ušetříš si tím mnoho utrpení." Jeho hlas byl chladný ale políbil mě do vlasů a začal mě hladit po zádech. Usnula jsem a probudila se až následující den.