Tohle už je příliš ~ Severus Snape

94.

Zůstala jsem se Severusem sama. ,,Už nejsi můj vězeň, tím pokusem mne zabít tě pán zla osvobodil." ,,Máte pravdu, teď jsem vaše žena." ,,Nemusíš se mnou zůstat." ,,Já vím." Došla jsem k němu a pevně jsem ho objala. ,,Nemyslím si že je tohle pro tebe dobré Angeliko. Pravděpodobně mě budou chtít za mé zločiny zavřít do Azkabanu. Budu se muset skrýt aby jsem tomu zabránil a takoví život pro tebe nechci. Zasloužíš si jen to nejlepší a pokud po mě půjde ministrstvo kouzel, nebudu ti to moct dát." ,,Harry ví pravdu, uvidí ty vzpomínky, když budou všichni vědět pravdu, pochopí jaký jste hrdina!" ,,To si nemyslím Angeliko." Chtěla jsem odpovědět ale vše zčernalo a já viděla Voldemorta, na mýtině v zapovězeném lese. Čeká na Harryho, znovu vše zčernalo, viděla jsem Harryho jak vchází do ředitelny, viděla jsem jak otevírá lahvičku a vlévá její obsah do myslánky. Sledovala jsem vzpomínky které jsem mu věnovala spolu s ním. Viděla jsem Snapeovu minulost, vyděla jsem jeho konverzace s Brumbálem, viděla jsem jak mě unesl. Postupně došlo na vše co se stalo a co bylo důležité pro to aby Harry vše pochopil. Viděla jsem Harryho jak ustupuje od myslánky, v šoku z toho co viděl, sledovala jsem jak se mění jeho výraz jak se v něm perou emoce. Nakonec se smířil se svím osudem a nalezl v něm mír. Vstal a přehodil si přes sebe neviditelný plášť. Otevřela jsem oči, ležela jsem na zemi a Snape se skláněl nade mnou. ,,Jsi v pořádku?" ,,Ano." Podívala jsem se na hodinky, už uplynulo dvacetpět minut z hodiny kterou Voldemort Harrymu dal na to dojít za ním do lesa.