Tohle už je příliš ~ Severus Snape

32.

Snape je na mě stále velmi opatrný. Drží se ode mě dál ale zároveň se o mě stará a dává na mě pozor. Jsem ráda že se ke mě chová hezky a tolik mě neomezuje ale chybí mi jeho láska. To je to po čem toužím už více než rok. To že už nejsem tak izolovaná, mám více volnosti a ten lektvar dohromady pomáhá takže už jsem zase v této realitě a mám nad sebou kontrolu. Od té mé procházky ve sněhu mě neznásilnil ani mi jinak neublížil a já zjistila že mi sex s ním opravdu chybí. Pořád se ale nemůžu zbavit tendence unikat do svého vnitřního světa a hledat tam pocit že mě miluje. Když jsem se po vyučování vrátila, Snape si zrovna četl. I když je to zvláštní vzhledem k tomu že je můj manžel, říkám mu pořád ' pane profesore' nebo ho neoslovuju. Nevím jak by jsem mu měla říkat a on nic nenamítá. Šla jsem si uklidit věci a vrátila jsem se do obýváku. Tak jako obvykle mi nevěnoval pozornost nejspíš v domění že mi bude líp když mě nechá být jak jen to jde. Došla jsem až k němu, jemně jsem odstrčila na stranu jeho ruce tak aby jsem si mu mohla sednout na klín. Obejmula jsem ho tak aby jsem mu nebránila ve čtení. ,,Angeliko.. Co to děláš?" ,,Chci obejmout." ,,No dobře ale proč?" ,,Mám vás ráda." ,,Angeliko nedělej si to horší, to co cítíš není skutečné." ,,Ale ano, je to skutečné jsem si tím jistá. Nebuďte prosím tak odtažitý." Už nic neřekl. Jen mě volnou rukou obejmul a přitisknul si mě více k sobě. Spokojeně jsem se uvelebila na jeho klíně a odpočívala jsem po dlouhém dni zatímco on pokračoval ve čtení.
Po nějaké době se Snape podíval na hodiny. ,,Je čas jít na večeři." Odložil knihu a zvedl se i se mnou, opatrně mě postavil na zem a šel ke dveřím. Rychlím krokem aby jsem mu stačila jsem ho následovala.
Už se blíží vánoce a já je nebudu moct oslavit s Harrym tak jako každý rok. Nebudu moct ani do doupěte navštívit Weasleyovi. Snape si musel všimnout že jak se blíží vánoce, tím smutnější jsem. To jak je odtažitý tomu zrovna nepomáhá. Je výkend, on většinu volného času tráví v obýváku zatímco já v ložnici. Rozhodla jsem se že si půjdu číst k němu aby jsem se necítila tak sama. Nevěnoval mi pozornost tak jsem si říkala že možná to chce čas. Následující týden jsem se snažila trávit co nejvíce času ve stejné místnosti jako on a bylo to k ničemu. Jednou jsem to už nevydržela.