Její paní

1. kapitola

 Seděla jsem v kavárně a poklidně pila kafe, byla to docela příjemná atmosféra. Zamyšleně jsem pohlédla z okna a usrkla si z hrnku. Už byl začátek jara a tak nějak mi toto roční období vždycky přineslo určitý pocit nostalgie „Jack... Jack!" z mého přemýšlení mě probudil dívčin hlas, který zněl opravdu naštvaně.

Rychle jsem se podívala na svoji přítelkyni a pousmála jsem se „Copak se děje zlato?" rychle jsem ji chytila za ruku.

„Už zase mě neposloucháš?! Mám pocit, že jsi vždycky hlavou někde jinde... Miluješ mě vůbec?!"

Tiše jsem se zasmála „O čem to mluvíš? Samozřejmě, že tě poslouchám. Jen jsem si vychutnávala tu atmosféru a ten čas s tebou..."

„Ne! Tohle už na mě fungovat nebude!" zvedla se „Takhle je to totiž pořád a vždycky si jenom vymýšlíš nějakou výmluvu, proč nedáváš pozor, ale já už toho mám prostě plné zuby!" byla hlasitá, což mi bylo docela nepříjemné. Ona si zjevně všimla mého znechuceného výrazu „Tohle je rozchod!" poslední slova doslova zaječela, než vyběhla z kavárny.

S výdechem jsem se opřela o ruku a opět se podívala z okna „Proč jsou vždycky tak hlučný..." už to byl můj několikátý rozchod. Dokonce se jednalo o stejný důvod jako vždy, nikdy údajně nedávám pozor na to, co říkají, nebo jim přijde, že je nemiluju, nebo oboje.

„Co děláš?" přišla mi SMS od Kláry.

„Šla jsem na kafe," odpověděla jsem ji. Moje kamarádka nevěděla o mých vztazích od konce střední školy, protože jsem přítelkyně střídala opravdu rychle. Nebylo to tak, že bych to dělala schválně, jenže... vydechla jsem. Všechny ty holky měly pravdu, nedokázala jsem se do nich jen tak zamilovat. Vždy jsem je přirovnávala k mojí první lásce, na kterou jsem nezapomněla ani ve dvaceti pěti letech. Usrkla jsem si kávy přemýšlejíc, co asi Sára teď dělá. Rychle jsem zavrtěla hlavou, musím na ni konečně přestat myslet, tohle už není možný.

„Mohla bys mi pomoct vybrat šaty?"

„Nemůže ti pomoct Míša?" otráveně jsem ji odepsala. Sice jsem neměla, co dělat, protože mi padlo rande, ale vážně jsem u ní zase nechtěla stát celý den a dívat se, jak si zkouší další šaty a pak další a další.

„To už jsme spolu jednou probíraly! Přineslo by to smůlu!"

„Proč jsi tak pověrčivá!?" to už jsem řekla nahlas a naprosto zničila zbytek své důstojnosti v kavárně. Hodila jsem do sebe zbytek svojí kávy a raději odešla z podniku „Kde jsi..." potom co mi napsala název obchodu, jsem šla za ní. Před ním už na mě čekala dívka s krátkými světlehnědými vlasy, ve kterých měla blonďaté pramínky. Na sobě měla černé rifle a džínovou bundu, pod kterou měla tmavé tričko „Vážně by bylo lepší, kdybys vybírala šaty s Míšou, Kláry..." vydechla jsem.

Žena dala ruce v bok „Domluvily jsme se zhruba na tématu a jinak jsme si řekly, že to bude překvapení... chci ji vidět a být naprosto okouzlena... a taky potřebuju okouzlit i ji!" všimla si mého znechuceného výrazu „Taky by sis měla najít přítelkyni! Abys pochopila to kouzlo..."

„Dobrý, stačí mi pohled na vás dvě a je mi z toho na blití..." nemluvě o tom, že se se mnou teď moje přítelkyně vlastně rozešla.

Klára na mě smutně pohlédla „Už od střední sis nikoho nenašla... není ti to líto?"

Zavrtěla jsem hlavou „Tak pojď. Nebo chceš před tím obchodem stát až do večera a nakonec si nic nevybrat?"

„Oh! Pravda! Míša mi řekla, že už si něco našla..." smutně vydechla „a já stále nenašla ty pravé..."

„Tak dělej..." chytila jsem ji za ruku a vtáhla jsem ji dovnitř.

Překvapivě tam nebyly jen svatební šaty, ale i jiné na plesy... na plesy... chytila jsem si hlavu. Poslední dobou se moje vzpomínání začalo zhoršovat, bylo to tím, jak dlouho jsem již nebyla schopná se zamilovat? Něžně jsem se dotkla šatů, které mi připomínaly ty od Sáry „Jack? Na co koukáš?" zaslechla jsem Kláru, která už stála v druhé části obchodu plné svatebních šatů.

„Já..." nevěděla jsem, jak odpovědět. Takže jsem prostě zavrtěla hlavou a šla za kamarádkou „nic podstatného... tak co? Už sis nějaké vybrala?"

„Pár na zkoušku," usmála se na mě a já okamžitě věděla, že tady ztvrdnu na hodně dlouho. Rozhlédla jsem se po místnosti, abych mohla najít židli, na kterou jsem se posadila „chápu. Vyzkouším si je a budu se ti v nich ukazovat!" s těmito slovy zmizela v kabince. U nás byla rovněž prodavačka, která ji pomáhala podstatně víc než já, protože já ji pouze říkala, jak moc ji to sluší. Nechápu, proč mě brala sebou... vždycky jsem ji říkala, že ji to sluší, přičemž mě stejně nikdy neposlechla a nic si nevybrala. Jen občas jsem jí dala nějakou kritiku typu, ty předchozí vypadaly lépe... tím moje činnost končila.

Už se opět blížil večer a já začala usínat na židli. Zdálo se mi o blonďaté dívce, která se ke mně natahovala, aby mi mohla dát pusu... „Už mám vybráno!" probudil mě veselý hlas Kláry.

Rychle jsem zvedla hlavu předstírajíc, že jsem neusínala a začala jsem tleskat „Skvělý..." absolutně jsem netušila, jaké nakonec byly jejími favority, takže na její svatbě budu stejně překvapena jako Míša.

„Slušely mi, že jo?" žena mi náhle položila zákeřnou otázku, na kterou se naštěstí dalo jednoduše odpovědět.

„Jo! Slušely ti nejvíc ze všech! Ještě, že jsi nakonec čekala, aby sis mohla vybrat tyhle!" začala jsem ji povzbuzovat, aby se mě náhodou nezačala ptát na detaily.

„Že!" zareagovala vesele Klára „Dneska se pochlubím Míše, že jsem si taky našla šaty! Určitě se bude také těšit tak jako já... bože, už se nemůžu dočkat svatby, až ji uvidím v šatech... bude tak nádherná. Teda ne, že by teď nebyla nádherná, ale svatba je speciální příležitost a..." už zase. Protočila jsem oči a všechny její další slova šla jedním uchem tam a druhým ven. Taky už jsem se začínala těšit na svatbu, ale ze zcela jiného důvodu než moje kamarádka. Doufala jsem, že konečně přestane žvanit o tom, jak se těší, až uvidí Míšu v šatech... nemluvě o tom, že kdyby je zkoušely spolu, tak by ji mohla vidět v tolika šatech!

Vyšly jsme z obchodu „Mám pocit, že jsem ti měla něco říct..." zamyslela se hnědovláska, ale pak zavrtěla hlavou „asi nic důležitého, když jsem na to zapomněla..."

„Super, tak já půjdu domů, už jsem unavená a nemůžu se dočkat, až skočím do postele," rychle jsem ji odsekla, než by začala povídat o dalších únavných věcech. Pak jsem konečně mohla jít domů, dnešek byl vážně zdlouhavý den...