life tour ♡ || Tom Kaulitz

34. nemůžu s tebou být

Tom pov:
Už jsou to tři dny kdy je Stella v nemocnici a do teď se nevzbudila. Do papíru jsem uvedl, že jsem její přítel aby mi mohli dát všechny informace co se týká Stelly. Sedím u její postele, hladím jí po ruce a přemýšlím co teď. Do teď jsem si myslel, že by to možná mohlo nějak mezi náma fungovat, ale teď to vidím. Nejde to. Nedokážu jí ochránit. A když je neochráním ani před Tadashim, jak jí mám ochránit před Joshem. Možná jí ochrání Jeffrey a Kristian, ale já to sám nezvládnu. Josh jde jasně po ní, jelikož jsem před Tadashim jasně ukázal, že jí budu chránit ať mě to bude stát cokoliv. Po strašně dlouhé době mám o někoho vážně strach. Než jsem Stellu poznal, bylo všechno lehčí. Byl jsem prostě kytarista, kterej občas závodil, s někým se porval a občas někoho zastřelil, ale teď? Teď je všechno jinak. Už dávno Stella není jen moje děvka. Záleží mi na ní. Nedokážu poznat, jestli jí miluju nebo ne. Nikdy jsem nikoho nemiloval. Samozřejmě jsem měl nějaké vztahy, ale vždycky trvaly maximálně půl roku, dýl ne. Se Stellou se známe skoro čtyři měsíce, ale i tak jsme toho zažili dost. Tohle není žádnej romanťák, tohle je realita...

„Tome..." její slabý hlas mě donutil se znovu vrátit myšlenkami na zem. Podíval jsem se na Stellu, která mě svýma krásně zelenýma očima a s unaveným pohledem pozorovala. „Jak ti je zlato?" zeptal jsem se polohlasem a víc jí stiskl ruku. Stella si jen unaveně promnula oči. „Bolí mě břicho." odpověděla a zakoukala se do stropu. Nemůžu se jí divit. Mezi tou přestřelkou jí Tadashi podnul do břicha. „Jak je tobě?" zeptala se, když jsem neodpovídal. Podíval jsem se na svou ošetřenou nohu, do které mě předtím Tadashi střelil. „Já jsem v pohodě." odpověděl jsem a znovu zkoumal její tvář. Byla bledá a ta její jiskra jakoby vyhasla. „Stello, já..." chtěl jsem pokračoval, ale do nemocničního pokoje přišla mladá, prsatá doktorka. Celkem pěkná, ale na mý kotě nemá.

Doktorka: „Aaa jste vzhůru! Výborně. Jak se cítíte?"

Stella: „Divně."

Doktorka: „To není divu, spala jste tři dny. Měla jste rozštípnutý ret, lehký otřes mozku a hlubokou bodnou ránu v břiše."

Doktorka: „Pamatujete si jak se to stalo?"

Stella: „Ne, nepamatuju."  ano zalhala jsem.
Tom: „Ale bude to dobrý, ne?"

Doktorka: „Noo, ne tak zcela. Psychika se zdá být v pořádku, ale je zde jeden fakt, který bude bohužel trvalý."

Stella: „Jakej fakt?"

Doktorka: „Mrzí mě to...ale bodnutí bylo vážně hluboké a naštěstí minulo žaludek, ale bohužel bylo namířeno přímo do dělohy."

Tom: „Aa to znamená co?"

Doktorka: „To znamená pane Kaulitzi, že vaše přítelkyně potratila vaše dítě a tím přišla i o další možnost těhotenství."

Stella: „Pardon, co? Naše dítě?"

Doktorka: „No ano, byla jste těhotná. Ale bohužel jste o to dítě přišla. Je mi to vážně líto."

S těmito slovy doktorka zase odešla. Stella jen beze slov seděla a koukala před sebe. „Stelly?" oslovil jsem jí opatrně a setřel jí slzu z tváře. „Běž pryč." odpověděla, ale pohled o mě nezavadila „Zlato, já to nevěděl.." „Tome.." skočila mi do do řeči a začala plakat silněji. „Stello, kdybych mohl tak..." „Vypadni!" vykřikla a já se jen zvedl a beze slova odešel.

Zavřel jsem dveře od jejího pokoje a zhluboka se nadechl. „Co jsem to udělal..." zanadával jsem si pro sebe šeptem. Kdybych jí prostě nechal bejt, kdybych si jí nevšímal, kdybych s ní zacházel jako s každou jinou, kdybych se s ní prostě vyspal a pak jí nechal. Tolik kdybych, tolik otázek a žádný odpovědi. „Tak jak jí je?" začali se mě všichni hned vyptávat, kdy jsem přišel do čekárny kde čekal zbytek party. Já se nadechl abych odpověděl, ale při pomyšlení na to, že bysme se Stellou měli mít dítě se mi draly slzy do očí. Jen se podíval na Billa a pak s povzdechem odešel z nemocnice.

Odemčel jsem svoje auto a chtěl jsem nastoupit, ale někdo mě chytil za ruku. „Tome, co se tam stalo?" zeptal se ustaraně Bill, když se mi díval do očí. „Nastup do auta." řekl jsem. Nebudu to řešit tady venku před špitálem.

Stell pov:
„Notak zlatí, to bude dobrý." utěšovala mě Nicol, která seděla vedle mě na posteli. Před dvěmi hodinami za mnou do pokoje přišli všichni, teda až na Georga, ale já je poslala domu se slovy, že chci být sama, ale Nicol tady se mnou zůstala a zavolala i Naomi aby přišla a nechali jsme si tady i Kessy.

Naomi: „Co teď budeš dělat?"

Stella: „Nevím."

Nicol: „Chceš s ním ještě být?"

Stella: „Nevím."

Naomi: „Můžeš odpovědět i něco jinýho?"

Kessy: „Já myslela, že máš bráchu ráda."

Podívala jsem se na malou holčičku, která mi seděla v klíně. Její tvář byla plná smutku a zmatení.

Stella: „Je to mnohem složitější víš."

Odpověděla jsem a dala jí pusu na čelo.

Nicol: „Tak co máš teď v plánu?"

Já se jen trhavě nadechla a pak se podívala na Naomi s Kessy. „Naomi, vezmeš prosím Kessy na chvilku na chodbu?" zeptala jsem se s prosbou v hlase. „Jo, jasně." odpověděla mi Naomi, vzala Kessy za ruku a odešli na chodbu. Já se podívala na Nicol, a i když jsem nechtěla, tak jsem se rozbrečela. „Ššš, už je to dobrý." začala mě hned Nicol utěšovat a objímat. „Nicol, já se strašně bála." řekla jsem mezi vzlyky. „Já vím, už je dobře, ale pokud s ním zůstaneš, bojím se, že tohle nebude to nejhorší co tě může potkat." její slova mě přiměla zase se probrat. „I když už od dob co tě znám si vždycky básnila o tom, jak by bylo úžasný mít za boyfrienda nějakýho mafiána nebo aspoň punkera ale.." chtěla doříct myšlenku, ale já jí do toho skočila „Ale tohle je realita." dořekla jsem místo ní.

Ještě nějakou dobu jsme si takhle povídali, pak i s Naomi a Kessy. Když už se venku začalo stmívat, tak šli všichni domů. V noci mi ještě psala Naomi, že se všichni opoli a šli ven na dětské hřiště. Dokonce mi i poslala nějaké fotky.👇🏼

Musela jsem se nad tím pousmát.

***

Tom pov:
Noc byla opravdu zajímavá. Ale co si budem, bez Stelly to nebylo ono, dokonce to přiznal i Georg.

Právě je 8:38 a já jedu pro Stellu do nemocnice. Musíme si promluvit o tom co a jak. Šel jsem po nemocniční chodbě až k jejímu pokoji. Musím jí nechat jít...

Tahle kapitola je sice kratší, ale zítra vyjde delší😽😻