The walking dead - one girl and her secret

Prolog

Okamžiky mi nějak splývaly dohromady. V jednu chvíli slyším křik davu lidí. V druhé chvíli nelidské vrčení. A v další padání věcí, cinkot, tříštění skla...nic nedávalo smysl. A pak vše zase utichlo.

Nakrčím obočí a ztěžka otevřu oči. Jen co ale od sebe odlepím víčka, vytřeštím je. Zalapu po dechu a vyšvihnu do sedu. Nevnímám pulzující bolest hlavy a nemohu spustit oči z okolí. Seděla jsem na zemi pokryté krví vedle pokáceného lůžka. Všechno bylo rozházené po pokoji. Obvazy, infuze, stojany, přístroje,...Pomalu se vyhrabu na roztřesené nohy. Přidržuji se lůžka, abych nespadla, protože se to se mnou nebezpečně naklánělo.

Stačil pak opravdu jeden pohled a pokřtila jsem podlahu obsahem svého žaludku. U plastových dveří na zip leželo nehybné tělo lékařky. Vytřeštěné oči dokořán plné strachu, tělo v agonické křeči, otevřená ústa v němém výkřiku a nejhorší byl její hrudník celý do krve. Měla tam díru a vsadila bych se, že chybělo srdce.

Když už nemám co ze sebe dostávat, zase se opatrně narovnám a udělám krok ke dveřím. V tu chvíli prudce zastavím v pohybu. Něco jsem zaslechla.

„Vezmeme zásoby veškerých medikamentů a zdravotnických pomůcek a mizíme. Žádné zdržování, počítám s tím, že to okno tam venku je na dlouho nezaměstná," zastaví mě pevný rozkazovačný mužský hlas a následné rychlé několikatery kroky.

„Tady to tehdy začalo, že?" zeptá se o něco mladší chlapecký hlas.

„Jo," zabručel třetí mužský. „Divím se, že to nikdo nevyraboval dříve."

Polknu, když se zamyslím nad jejich slovy. Tehdy začalo? Co začalo? Čím je tohle obléhané? Zabloudím pohledem zpátky na ženu. Pak na sebe. Ne, to jsem nemohla být já, nejsem tak potřísněná krví a navíc představa, že bych snad jedla lidské....uf, bleh.

„Držte se blízko a neplýtvejte náboji. Používejte více nože," znovu se ozval ten generální hlas.

„Na to mám šípy," broukl hrubým hlasem ten třetí.

Kroky se přibližovaly. Zaznělo do toho i šumění, cinkání a duté zvuky, jako kdyby rabovali na chodbě a procházeli každou místnost. Potěš pánbůh, jestli projdou i tu mou.

S bušícím srdcem hned chňapnu po stojanu na infuze, co se válel nejblíže mě. Jestli na mě použijou ty nože, tak ať se mám čím bránit! Přikrčím se za skříňku a pevněji stisknu v ruce stojan. Místností se ozvalo zabzučení zipu od dveří.

Snažím se zklidnit dech a číhám na ně. Dovnitř někdo ostražitě vešel a zacinkal s něčím. Chvilku nastalo ticho. Dotyčný si oddechl a překročil tělo u dveří. Jeho kroky směřovaly rovnou ke skříňce, za kterou jsem byla skrčená.

Pomalu se napřáhnu, zatímco raboval šuplíky ve skříňce. S křikem se na něj vrhnu dříve, než by se vrhnul on na mě, povalím ho a napřáhnu se se stojanem v ruce.

„Carle!" ozval se zděšený mužský hlas a hned na to výstřel. Okamžitě mým břichem projela ostrá bolest. Vykníknu, upustím stojan a svalím se vedle útočníka na zem. Ten stále na mě mířil zbraní, kterou prve vystřelil a vyhrabe se na nohy.

„Ne...Ne, prosím, nezabíjej mě," začnu žadonit v klubíčku na zemi kryjící si hlavu a ránu na břiše. Slzy mi začaly téct proudem, stejně jako jsem se třásla po celém těle.

„Zastav!" někdo někoho zastavil v pohybu, jak jsem zahlédla koutkem a zkoumavě mě projížděl očima. Už se tu shlukli všichni tři.

„Proč?! Snažila se mě zabít! Je to jedna z nich!" vyhrkl chlapecký hlas od kluka, co stále na mě mířil zbraní. Cítila jsem to.

Nevím, jestli si vyměnily pohledy nebo něco, ale ten s velícím hlasem ke mně dřepl.

„Ukaž oči," rozkázal a rázně mi otočil hlavu tak, abych na něj koukala. 

Na jednu stranu jsem měla respekt z toho muže, oplácel mi tvrdý pohled, lehce se mračil a jeho ruce nebyly jemné. Za to na druhou stranu, kruci proč tak hezcí chlapi jsou vždycky za bad guys? Ty průzračně modré oči, které teď nabývaly ledového pohledu, plné rty a strniště okolo nich. Lehké kudrlinky na hlavě....Na co ale myslím, však mu bude už tak kolem třiceti ne? A mně je...kolik mi vlastně je? Jak se jmenuji?

„Je jedna z nich," ozval se muž stojící po boku toho chlapce.

„Není slepá ale," namítnul dřepící u mě a zamával mi před očima. Ucuknu a párkrát zamrkám, přitom zaúpím bolestí a stisknu oběma rukama ránu na břiše. „A rozhodně cítí bolest, navíc umí mluvit, to jste ji neslyšeli?"

„Ricku, mně se to nezdá...na kolik jsme takhle na ně narazili," zamručí nazpět.

Pevně zase stisknu víčka k sobě a nechám stékat slzy bolesti po tvářích. Pak je zase otevřu a když si všimnu, že mezi nimi vypukává hádka, s heknutím se prudce vyhrabu na nohy a vrhnu se do volného průchodu po dveřích. Nevím, co se mnou zamýšleli dělat a rozhodně nestojím o to to zjišťovat.

„HEJ!" ozve se třikrát a v tom mě strhne zase někdo na zem. Tentokrát ale na chodbě, která vypadala ještě hůře, než má místnost. Jenže tím dopadnu na postřelené břicho a zaječím. Ocitne se mi na ústech dlaň.

„Ticho! Chceš nás snad zabít?" sykne mi do ucha velitel, hrubě otočí na záda a obezřetně se rozhlédne. Jeho společníci měli zbraně v pohotovosti a skenovali každý kout.

„Blíží se," vydechne hrubým hlasem starší muž a někam namíří svůj odstřelovač šípů, když se ozve zacvakání a nelidské zavrčení. „Mám ho," posléze zamručí a vystřelí. Ozve se tupé dopadnutí těla.

Zděšeně je sleduji, jestli udělají to samé i se mnou. Zároveň sténám tlumeně bolestí do cizincovy dlaně. Trochu sebou zaškubu, ale o to více zesílí stisk.

„Co s ní?" zašeptá chlapec a kývne ke mně.

„Já bych ji rovnou provětral šípem," pronese nenávistně lukostřelec.

„Není jedna z nich," namítne držitel.

„A co ty oči?"

„Není slepá!"

Se vší silou kousnu do dlaně velitele, s výkřikem bolesti ho skopnu ze sebe a vyhrabu na nohy.

Jenže poslední, co zaslechnu, je výstřel a co spatřím, tak tmu.