The walking dead - one girl and her secret

1. Probuzení

 Zakřičím bolestí, jen co ji ucítím při procitnutí. Jako kdyby mě opakovaně bodali do břicha a do hlavy.

„Nechte mě!" brečím a snažím se dostat ze spárů několika rukou, co mě drželi na něčem tvrdém. „Prosím!"

„Držte ji pevněji. Už ho skoro mám," někdo vystresovaně pronese u mého břicha.

„Pusťte mě prosím!" zavzlykám a snažím se vyškubnout.

„Už to skoro je, už vytahuji poslední úlomek, neboj. Já vím, že to bolí, ale tím že budeš sebou mrskat -"

Ani nestihne dotyčný doříct a já odpadnu.

*

„Nestačilo, že jsi ji střelit? Dvakrát! Však je to dítě!"

„Je jednou z nich, je nebezpečná. Až budete mít díru v hrudi, už tomu úplně nezabráním!"

„Carle, dej mi zbraň."

„Co-cože?"

„Dej mi tu zbraň!" rázný hlas pomalu výhružně zopakoval.

„To nemyslíš vážně tati, potom co předvedla v té terénní nemocnici a-"

„Dokud mě nepřesvědčíš, že ji nechceš střelit, tak ti ji nevrátím. Je mi líto, ale momentálně nevěřím, že ji dokážeš hlídat, aniž bys ji zabil," onen dospělejší mužský hlas si povzdechl, jako kdyby mu to bylo líto, načež se ozvalo nějaké cvaknutí a šramocení.

„Car-" ani nedokázal doříct a dveře křáply.

Prudce otevřu oči a začnu se rozhlížet po místnosti. Párkrát přitom zalapám po dechu.

Hned se na mě upřel jeden modrý zrak člověka, co zůstal se mnou v místnosti.

Nejdříve mě vyděsila představa, že bych snad byla někde unesená ve sklepě. Na to jsem ale cítila tu postel moc pohodlnou pode mnou a místnost vypadala jako útulný pokoj nějaké chaty? Vily? Těžko říct...

Zastavím se po dlouhém prohlížení pokoje na muži, co zabránil předtím těm dvěma, aby mě rovnou zastřelili.

„Jak se jmenuješ?" promluvil s podezíravým podtónem a zpevnil postoj těla.

Mlčím a stejně podezíravě si ho prohlížím. Několikadenní strniště, trochu delší do kudrlinek zakroucené tmavé vlasy, uniforma připomínající nějakého sheriffa ze seriálu a hlavně kožený opasek plný zbraní, které jsem ani nebyla schopna vyjmenovat.

„V tom stanu jsi určitě byla z nějakého důvodu. Mě by zajímalo, z jakého? Měla jsi na sobě nemocniční košili, takže je jisté, že nejsi přeživší, co tam sháněl zdravotnické pomůcky. Nejsi navíc ozbrojená," odmlčí se schválně, aby mě donutil něco říct. Ale co mu jako mám sdělit?? Nic si nepamatuji!

Odtrhnu od něj frustrovaně oči a zadívám se na zarámovaný obrázek nějaké čtyřčlenné rodinky. Starší bělovlasý muž, rovněž žena, mladší hnědovlasá dívka a úplně mlaďounká bělovláska. Je pravda, že mě taky mohli fakt zavřít do toho sklepení a co já vím...třeba mučit. Nevypadali ale na nějaké úchylné únosce.

„Nevím," po dlouhé době přemlouvání ze sebe ochraptěle vyderu. Párkrát si odkašlu a zvlčím si krk polknutím slin.

Mlčky přešel ke mně blíže a nabídl mi brčko ve sklenici vody. Ucuknu sebou a chci ho odstrčit, přece jen mu nevěřím, jenže zjistím, že mám připoutané ruce k pelesti postele policejními želízky. Párkrát to zarachotí, jak se snažím z nich dostat a střelím vyděšeným pohledem k němu.

„Zkus mi uvěřit, že jsem tě musel připoutat. Kvůli naší i tvé bezpečnosti," odložil sklenku zase na stolek, když viděl, že odmítám a sledoval mě tak průbojným pohledem, až jsem si pomalu myslela, že mi vidí do žaludku.

„Proč mě tu držíte...prosím pusťte mě! Nic jsem vám neudělala!" roztřese se mi tělo pod náporem vzlyků a pokusím se znovu z toho železného sevření dostat.

Jen mě mlčky pozoroval a dokonce bych i řekla, že mu o něco zjihl výraz. Sice ještě byl podezíravý, nic o mě nevěděl, ale už nevypadal tak tvrďácky jako na začátku.

Něco vyštrachal z kapsy od kalhot a natáhl se k mým připoutaným rukám. Vytřeštěně koukám, co dělá. Jak se mi ulevilo, že mi odemknul pouta a tím vysvobodil ze zajetí mé ruce.

V rychlosti si otřu tváře od slz a trochu se uklidním. Necítila jsem se už tak na ráně.

„Slibuješ, že když jsem tě takhle pustil, na nás nezaútočíš? Jako v tom stanu?" uklidil pouta i klíčky od nich za opasek a znovu mě provrtával tím jeho pohledem.

„Já vám?? To nemyslíte vážně! Vy mě jdete vykrást, když se chci bránit, tak mě střelíte...dvakrát!...unesete mě, vězníte mě tu a já vám mám slíbit, že nezaútočím?!" rozkřičím se. Veškerou odvahu se mi konečně povedlo nasbírat a tudíž jsem to všechno mohla ze sebe pustit. „Já bych to upravila na to, jestli vy na mě neplánujete útočit!"

„Poslouchej," poklidně načal po delší chvilce mlčení. „Pravděpodobně jsi byla předtím sama uvězněná v tom stanu a obklíčená, proto neznáš svět, jaký teď je."

Zamračím se zcela nechápavě.

„Začínám konečně chápat tvé chování....ty jsi spala v kómatu, že? Měla jsi nějaký vážný úraz, který způsobil až kóma a probrala ses zrovna, když jsme se tam objevili," pomalu mu svítalo v očích pochopení.

„Já...nevím," hlesnu a veškerá zlost šla zase pryč. „Já fakt nevím, co se stalo...neznám své jméno, kolik mi je, rodina....oh můj bože, co když tam někde je moje mamka? Určitě má o mě strach!" vykulím oči zděšením a vyšvihnu se do sedu, načež vykviknu bolestí, co mi vystřelí z břicha až někam k hlavě.

„Pomalu! Neuběhly ani tři dny, co tě...co jsi byla střelená. Naštěstí náš lékař tě zachránil a vyndal kulku," zatlačil mě zpátky do postele a mezi očima mu vyrašila starostlivá vráska.

Snažím se rozdýchat tu bolest a pomalu rozmrkávám, přičemž se nechám zase svézt do lehu. Úplně mi vypadlo, že nějaké zranění vůbec mám.

„Nechám tě odpočinout, máš toho hodně za sebou," pak tiše pronesl a zmizel za dveřmi.

Chvíli přemýšlím, jak vůbec z téhle situace vybruslit, ale vydrželo to jen pár minut. Na to mi klesla víčka a já usnula.