The walking dead - one girl and her secret

26. Láska na první pohled

 Ozvalo se cvaknutí zámku a železné zaskřípění v momentě, kdy se pomalu dveře otevíraly. Já už byla nastoupená se založenýma rukama na prsou a vepsanou naštvaností v tváři. Mohl mě celou dobu pustit a přesto to neudělal. Parchant...no, mohu být ale ráda, že mě vůbec teď pustil.

„Jsi hodně naštvaná?" vykoukne chlapcova hlava zpoza dveří.

Musím přiznat, vážně nevypadal špatně. Jak jsem si nemohla nevšimnout okounějícího blonďáka s kratšími vlasy, zelenýma očima jak prales, jemnými rysy v obličeji, plnými světle růžovými rty a přátelským výrazem. Naštvanost mě hned přešla.

Svěsím uvolněně ramena a koutky se mi pozvolna zvlní do zasněného úsměvu. Až pak mi dojde, že čekal na mou odpověď.

„Záleží na tom, jak to hodláš napravit," uculím se.

Viditelně si oddechl a uvolnil mi místo mezi dveřmi. Pousměji se nad tím, projdu dveřmi a tiše je za sebou zabouchnu. Klíč vyndám a strčím do kapsy.

„Jen pro případ, kdyby mě zase chtěli zamknout, tak ať nemají čím," pobaveně na něj mrknu při jeho užaslém výrazu.

Když jsem ho před sebou viděla vcelku celou postavu, na moment se zastavím a nespustím zrak z jeho prsních a bicepsových svalů pod tričkem s krátkými rukávy a vypracovaných nohou v kraťasech. Málem mi spadne brada.

„Nerad na tebe tlačím, ale nechceš, aby na nás tak rychle přišli, ne?" mírně rozpačitě přešlápne.

„Uh, jo, promiň," zazubím se a sklapnu pusu. Poté se rozejdu do déčka s ním za zády.

„Nebude to moc nápadné? Všichni tě tam uvidí," opět přeruší můj tok myšlenek při tiché chůzi ke dveřím od déčka.

„Když já tam mám nůž a revolver ve své cele a zase tolik tě neznám, abych tě tam samotného pustila," otočím k němu ne chvíli hlavu, než ji zase přetočím zpět a potichu vklouznu do celového bloku D. Zrovna byl čas oběda a všichni raději pobývali venku při hodování než být stále zavřený v budově.

„Na co to proboha potřebuješ?" zaskočeně vyhrkne.

„Jdu ven za plot," jen suše oznámím, odhrnu závěs od mé cely a zkoprním. „No to si ze mě děláte prdel."

„Co?" přistoupil k mému bloku a nakoukl do míst, kde jsem měla nezvaného hosta.

„Co tu děláš?" celkem otráveně se zeptám sedícího Carla na mé palandě.

„Čekám, až tenhle udělá chybu. A hele, vytipoval jsem ho dobře," kývne hlavou k mému společníkovi a na tváři se mu objeví vítězoslavný úsměv.

„Carle přestaň s tím," povzdechnu si. „Jsi mladší než já, je ti sotva dvanáct a chováš se jak nějaký dospělý tvrďácký policajt."

„Taky že jsem syn šerifa!" rychle na mě pohlédl a vyprskl. Šerifský klobouk mu přitom málem spadl přes oči.

„Hele kámo, buď rád, že jsem za tebe udělal povinnosti. Taky by se mohlo stát, že když nás napráskáš, napráskám i já tebe," celkem poklidně se opřel pravým ramenem o mříže Michael a probodával Carla varovným pohledem.

To už Carl neměl tak vítězoslavný úsměv. Pohltil ho vztek z prohry, prudce stoupl a když mezi námi procházel ven, neodpustil si vrazit ramenem do blonďáka.

„Zkus už trochu ty hormony zklidnit dříve, než někdo přijde k újmě, ano? Zrovna v apokalypse tohle chování nepotřebujeme," houknu za ním. Na chvíli se zastavil a napnul se v ramenech. Pak se ale jako nic zase rozešel a zmizel z celového bloku.