The walking dead - one girl and her secret

4. Cenné přátelství a počínající problémy

 „Slyšela jsem, že ses vydala na výlet," probral mě dívčí hlas nabitý pozitivní energií a následné cvaknutí dveří.

Otevřu oči a stočím je na přicházející Beth s tácem v rukách. Nenašla jsem u ní žádnou známku toho, že by ji má akce nějak naštvala nebo zklamala. Spíše byla pobavená.

„Promiň, že jsem si nevážila tvé pomoci, jenom...," odmlčím se a stydlivě sklopím zrak k rukám.

„Neboj, já se na tebe nezlobím. Bála ses, že jídlo a pití je otrávené, co? A ten tvůj úprk...nechtěla jsi zemřít na hlad a žízeň, jestli to chápu dobře," mrkne a položí mi tác přímo na klín, protože se mi povedlo usnout v sedě opřená o pelest.

„To taky," provinile k ní vzhlédnu. „Ještě jsem šla hledat maminku."

Při zmínce maminka se jí na moment v očích zableskla bolest, ale hned ji skryla za další várku úsměvů.

„To se dá pochopit. A Rick to jistě taky chápe," vřele se usměje a přisedne si na postel.

„Nebojíš se, že se nakazíš?"

„Tatínek zjistil, že mám vůči tomu přirozenou imunitu. Proto jsem se jediná nenakazila a taky nenakazím. Navíc," odmlčí se a projede mě pohledem. „nevypadá to, že bys tu infekci měla. Na tvé krvi zatím táta pracuje."

„A ten Rick, to je...ten vůdce?" zvědavě vyslovím otázku, která mě pálila na jazyku nejvíce.

„Ajej, já se podřekla. No to jsem ale...," hravě se zasměje a dělá, že to bylo omylem i přes fakt, že to evidentně řekla schválně.

„Díky. Nebýt tebe, nic bych nevěděla. Ikdyž," podrbu se zdravou rukou na hlavě, „ten Rick už se snažil mi něco vysvětlit," přiznám nakonec.

„Za málo," zazubí se a lehce do mě žuchne. „A teď jez, musíš být pořádně hladová."

„Vlastně ani ne," vyleze pomalu ze mě při zjištění, že mi nekručí ani v žaludku.

„To ti jen přijde, protože jsi ten hlad už hodněkrát přečkala. Tělo se už přizpůsobilo na novou situaci a teď dobírá poslední zásoby, co jsi nasbírala roky před tím," zaujatě vykládá, šoupne se na posteli vedle mě více k pelesti a opře se o ni stejně jako já byla. Takhle jsme byli ve stejné rovině a výšce.

Mám ráda Beth. Dokáže vždycky vytáhnout něco pozitivního i v té nejhorší situaci. Nesoudí mě dle očí a jestli jsem nebo nejsem nakažená. Pomalu ji začínám brát za stejně starou sestru. Což asi je stejně stará se mnou.

Odtrhnu po chvilce od ní pohled a zabodnu ho do tácu. Beth mi přinesla pomerančový džus ve sklence a chleba s marmeládou. Neohrabaně vezmu do ruky chleba a zakousnu se. Chutnalo to výtečně po jahodách a čerstvého pečiva.

„To jsem dlouho neměla," přivřu slastně oči. „Jak se vám to povedlo vytvořit v tomhle světě?"

„Ne nadarmo žijeme na farmě. Máme tu krávy, koně, slepice,..a mimo jiné i záhony a sady," s úsměvem vysvětluje a pozoruje, jak do sebe soukám chleba.

„Je to vážně skvělé!" pochvaluji s labužnickým výrazem a během chvilky zdolám onen chleba, který ještě zapiju džusem. Ten taky neměl chybu.

„Tatínek bude mít radost, až mu sdělím, že jsi konečně oboje přijala. Už totiž uvažoval, jestli ti nepíchne infuzi," zazubí se, vezme z mého klínu tác a opatrně se vysouká z postele.

„Tak to jsem začala v pravou chvíli, jak tak koukám," přejde mi mráz po zádech, až se z toho oklepu. Začínám mít nepříjemný pocit z těch zdravotnických věcí.

Soucitně se usměje a s tichým klapnutím dveří odejde z pokoje.

Mohla uběhnout chvilka mého rozjímání nad předešlou návštěvou. Dokonce bych řekla, že další útěk odsunu až na dobu, kdy k tomu vážně bude důvod. Jenže v tom se to stalo. Břichem mi projela křeč a žaludek se mi nebezpečně zvedl.

Připlácnu si zdravou dlaň na pusu a s bolestným zaúpěním se rychle dostanu z postele. Sekundu na to už objímám záchodovou mísu a vyklopím obsah žaludku, čímž mu taky ulevím. Ale zatraceně proč? Vždyť ten chleba mi tak chutnal!

Ještě dlouho po tom oddechuji posazená u mísy a pak teprve spláchnu. Vyhrabu se se syknutím na nohy, vypláchnu si ústa a vyčistím zuby u umyvadla. Doufám, že tohle neznamená, že jsem před apokalypsou byla anorektička nebo bulimička...

„Děvče? Jsi tady?" v tom mi někdo zaklepal na dveře od koupelnozáchodu.

„Moment!" vyhrknu a osuším si obličej. V následující chvíli už otevírám dveře a nasazuji co nejupřímnější výraz naznačující, že se nic neděje a vše je v pořádku.

„Už jsem začínal mít strach, že sis zase chtěla prodloužit rekonvalescenci," povytáhl jedno obočí Hershel a uhnul mi, abych vyšla a lehla si v pokoji do postele.

„Pardon, jen jsem si šla čistit zuby, že půjdu už spát," pohotově zalžu. „Mimochodem děkuju za kartáček i pastu, hned se cítím lépe s čistými zuby."

„Za málo, hlavní je, aby ses co nejdříve dostala do pořádku," mávl rukou a jen co ulehnu, změřil mi tlak.

„Neměříte mi ten tlak nějak často?" po delší odmlce tiše pronesu.

Sundal si fonendoskop z uší a stáhl mi manžetu z ruky.

„Je to jen prevence, kdyby se opožděně rozvíjelo vnitřní krvácení, tak abych ho včas rozeznal," vysvětlil a zabalil si věci. „Jinak slyšel jsem, že ti chutnalo u nás."

Na moment mi přejel po obličeji stín obav, jestli někdo něco nemohl slyšet z toho záchodu. Hned na to se ale usměji a pokývu párkrát hlavou. „Obdivuji vás, jak to tu držíte v chodu, aby všichni měli čerstvé potraviny."

Dlouze se na mě podíval a párkrát u toho musel mrknout, když nechtěl hned odtrhnout ode mě zrak. V tu ránu jako bych cítila, že mi vidí až do žaludku. V tomhle byl stejný s Rickem.

„Není vám nic?" nejistě nakrčím obočí a chci ho tak přerušit v jeho počínání.

„Ale vůbec ne. Jen mám dojem," odmlčí se a pomalu zvedne. „že tu je něco, co nám neříkáš."

„Sama už několikrát jsem vám řekla, že si nic nepamatuju. Jen to probuzení ve stanu a ta akce s Rickem a jeho kumpány. Proč byste měl mít tenhle dojem?" zamračím se. Nesmím dát najevo, jak moc se teď cítím zahnaná do kouta.

„To mi pověz ty. Já jen věřím svým instinktům," lehce se pousmál.

„Tak ho máte výjimečně špatný," pod dekou zatnu ruce v pěst a potichu zaskřípu zuby. Jen aby mě nechal už být, jinak se prozradím.

„I to se může občas stát. Nechám tě odpočívat. Dobrou noc," nakonec si přece jen dal říct a opustil pokoj.

Ostře si oddechnu, jako kdybych dlouho zadržovala dech a zapadnu hlouběji do postele. Teď už jen doufat, že už budu mít od tohohle pokoj. A s těmi myšlenkami se mi povede i usnout.