The walking dead - one girl and her secret

25. Pan neznámý

 Povzdechnu si a svezu zády po dveřích na zem, kde si skrčím nohy, obejmu je rukama a položím na kolena bradu. Doteď nerozumím, jak jsem mohla v tomhle bloku cel A přežívat, když jsem procitla ze zombie stavu. Bylo to tu tak temné, nahánějící husinu po celém těle a sebemenší zvuk mi naježí chloupky vzadu na zátylku. Prostorově vypadal podobně jako blok D, ale to je asi tak všechno. Dokonce mi chybělo i to něčí chrápání z déčka.

Proč to vůbec Rick udělal? Joo, chápu, mělo mě to donutit se zamyslet nad předešlými činy, ale....zatraceně nejsme v době, ve které se uplatňuje rodičovství! Navíc jsem to myslela dobře a dávala pozor na bezpečnost ostatních. Je to tak nefér!

Frustrovaně pěstí bouchnu do země a zavrčím. Nebýt Daryla, možná by se to ani nestalo.

„Hej ty tam, žiješ?" někdo zabouchal zvenčí na dveře.

Zpozorním a zvednu hlavu ke dveřím. Že bych měla halucinace?

„Drsňačko, no tak! Přece z toho domácího vězení netrucuješ," uchechtl se chlapecký hlas za dveřmi.

„Jen se směj," zamručím a zabodnu pohled zpátky do země.

„Přišel jsem ti dát jídlo, Carl mě zaúkoloval. Teda původně Carla zaúkoloval Rick, ale znáš toho synátora. Je ještě pěkně naprdnutý," stále pobaveně mluvil.

„Tak odemkni a dej mi to sem, já ti v tom nebráním," suše poznamenám a vyhoupnu se na nohy připravena uskutečnit plán, co se mi právě zrodil v hlavě.

„Víš, zase tak hloupý nejsem Ashley," po delší odmlce pobaveně řekne a následuje jakési zašustění plechu o beton. Ten parchant mi poslal tác s jídlem skrz škvíru pode dveřmi!

„Jestli jsi mě nešel pustit, zase můžeš vypadnout," hrubě odseknu, popadnu tác a hodím s ním o dveře, až to křáplo a jídlo se rozprsklo všude kolem.

„Woah holka, měla bys chodit na terapie sebeovládání, já ti nic neprovedl," lehce zaskočeně se ozve pan neznámý odmítající mi pomoct.

„To máš pravdu, že jsi NIC NEUDĚLAL!" zdůrazním poslední dvě slova a zase usednu do původního stavu. Akorát už nejsem uvelebená u dveří, tam teď obsazuje místo tác s jídlem všude kolem. Tentokrát sedím před mřížemi cely a opírám si o ně záda.

„I kdybych nějakým zázrakem sehnal klíče, což je větší pravděpodobnost, že mě sežerou mrtváci, váhal bych nad tím tě vůbec pustit. Protože,....no nechceš čelit šerifovu hněvu," brání se.

Musím uznat, takhle pozitivně naladěného člověka jsem dlouho neslyšela. Možná Glenn k tomu má blízko, ale tohohle týpka nic moc nerozhodí. Zní stále pobaveně.

„Snad se nebojíš," ušklíbnu se. „Neboj, já bych tě ochránila."

„Ty si nějak věříš holka," uchechtl se. „ A ne, nebojím se, jen jde o princip. Navíc přece nenechám holku, aby mě bránila."

Vyletí mi koutky nahoru. Gentleman, to se cení.

„Mimochodem, jsem Michael. Michael Deersand," zničehonic řekne a ozvou se tlumené zvuky, jako kdyby se taky svezl záda po něčem na zem a usadil se.

„Těší mě jelene," zacukají mi koutky. Ne, nesmím se mu smát, nesmím. Vždyť byl tak hodný, že přišel a dělá mi společnost.

„Ale no tak, další?" zaúpí. Evidentně to nebylo poprvé, kdo si jeho příjmení tak zkrátil a utahoval si z něj.

„Promiň, nemyslím to zle," zaculím se. „Jenom mi už tady z toho hrabe. A to tu beztak nejsem ani hodinu."

„Soucítím s tebou. Tohle i na šerifa bylo kruté. A to ho mám docela za klaďase," přitakal a mně se ulevilo, že jsem ho nijak neurazila.