The walking dead - one girl and her secret

21. Druhýma očima

 „Ashley, zlatíčko...."

„Mami?" hlesnu a rozhlížím se po tom bílém tunelu, co mě obklopoval.

„Ashley....jdeš na špatnou stranu. Není čas ještě:"

„Mami!" naléhavěji vykřiknu a rozhlížím se jak zběsilá. Nikde ji nevidím, jen pitomý bílý tunel.

„Měníš se....," mámin hlas nabyl smutného podtónu.

A v tom se svět kolem mě roztřásl. Na mě začaly najíždět průhledné obličeje mrtváků.

„Dáš to zlatíčko, překonej to. Tam dole ti pomohou, nechej je. Jsi silnější a vzácnější, než si myslíš."

„A-ale...," ani nestihnu zaprotestovat, když to mnou trhne a prostředí se kolem mě změní.

Z tunelu se stala jakási potemnělá vězeňská cela oddělená mřížemi od zbytku budovy. Za mřížemi se mihne postava.

Mé tělo vystřelí vpřed, jakmile ucítí člověčinu, narazí s cinkotem do mříží a natahuje ruce po té postavě se strašlivým vrčením.

Co to proboha dělám??

„Ashley," vydechne mužská postava velmi zlomeně. „Nedělej to prosím těžší."

Moment ten hlas! Není to...ježiši, jak se jmenoval? Je mi tak blízký... Proč se ksakru po něm tak sápu, jako bych ho chtěla sežrat?! Snažím se převzít nad tím kontrolu, ale nejde to.

„Je připravena?" promluvil další mužský hlas. Taky ho znám! Ale odkud? A proč si nepamatuji jeho jméno?

„Bude. Jen ji s Darylem zajistíme," vydechne první mužská postava.

Mé tělo mezitím vrčí jak nějaká zvíře a skrz mříže k nim natahuje ruce. Pociťuji i strašné pálení v krku a břiše. Tak sžírající hlad jsem v životě neměla.

„Tentokrát to zabere Ricku, uvidíš," starší muž stiskl rameno tomu mladšímu s lesklýma očima upřenýma na mě.

„To by musela spolupracovat," zabručela třetí přicházející postava. Zase muž! Bože, to tu nemají ženy??

„Alespoň víme, že tam uvnitř stále je. Teď ji jen napomoct k tomu, aby se vrátila," promluvila dvojka.

Víte, jaký je to pocit, když těsně před vámi se nachází trojitá porce jídla a vy ať se snažíte, jak chcete, nemůžete na něj dosáhnout? Ne? Já teď jo. Ale přitom se cítím tak...provinile... já je přece nechci sežrat!

Tělo se mi snaží hlavu procpat mezi mříže, ale akorát to strhává mou kůži. Zajímavé, že bolest přitom necítím...

„NEE!" vykřikne jednička, odněkud vezme tyč se smyčkou, která se dostane kolem mého krku a tlak mě zase dostane za mříže.

„No hojit se bude hodně dlouho," zamumlá dvojka. „Nic, jdeme na to. Pevně ji zajistěte, já připravím pomůcky."

Ani nevím, jak k tomu došlo, ale v tom jsem byla zakleštěná dvěma muži i se smyčkou kolem krku, zatímco třetí se blížil s podivnými nástroji k mé hlavě.

Teď mé tělo a duše byly tak moc rozdílné, že jsem pochybovala o tom, že jsme jeden celek. Tělu bylo jedno, že do jeho hlavy se právě dostává silná jehla napuštěná čímsi. Vztekle se snažilo osvobodit a konečně se najíst. Za to má duše....panicky se snažím křičet, ať přestanou, bála jsem se, že mě postihne prudká bolest a navíc ta jehla...Jestli to jsou lidi, které znám, musí mě poslechnout ne? Měli by mít pochopení, jakou paniku zažívám...

Ovšem vychází ze mě jen vrčení, chrčení a kdo ví jaké nechutné pazvuky.

„Položte ji na zem," rozkáže dvojka. Ani se nestihnu rozkoukat a už ležím povalená na zemi.

A najednou to začne. Prudký tlak ve spánku, který postupně přecházel v bolest. Velmi ostrou bolest. Pocházela z místa, kudy ta jehla vedla.

Tělo se přestane zmítat, jen se napne do luku. Chrčení a vrčení přejde v bolestný výkřik. Oči se zaplní slzami.

„Zabírá to," nevěřícně vydechne jednička.

„Vydrž Ashley, ještě chvilku a přestane to," poprvé ke mně promluvili upřímně jako s žijícím člověkem.

Na moment se nad tím pozastavím. Mohu teď ovládat své tělo? Chci je stále sežrat?

Sakra...chci. Slzy zase zmizí, tělo se snaží dostat k jídlu a hlas přejde v chrčení.

„Je pryč zase," zamručela trojka, která doteď byla stále zticha.

„Ne...," vydechne nešťastně jednička. „Přitom to vypadalo to tak slibně..."

Bojuj...ozve se mi v hlavě mámin hlas. Bojuj? Jako jak? Dvojka mi mezitím vyndala tu hrůznou věc ze spánku. Až na malinké štípnutí nic necítím. Počkat, to štípnutí!

Chytím se toho a snažím se té myšlenky a pocitu udržet. To, co ze mě dělá člověkem. Prudce zalapu po dechu, rozšířím co nejvíce oči a umlčím to protivné chrčení.

Všichni tři se nade mnou zarazí, ale zatím nepouštějí.

Oči zase přivřu a soustředím se. Tak ty parchante, vypadni z mého těla, tady velím já! Zombie pryč!

Zhluboka dýchám, zatnu zuby a sevřu ruce v pěst. Já jsem pánem tohoto těla! Zmizni, slyšíš?!

Naposledy se ozve mírné zachrčení, než přestane úplně a já tělo polevím. Jsem zpět. Co? Já jsem zpět! Nene, já jsem zpět, já nevěřím!

Muži si vymění mezi sebou pohledy a pomalu mě pustí. Ostražitě mě přitom pozorují.

Vystartuji do sedu a po čtyřech se dostanu do koutu cely, kde si skrčím nohy k bradě a položím ji na ně.

Muži se lekli, ale hned jim dojde, že to jsem konečně já a ne to monstrum.

„Ashley?" pomalu přede mě dojde jednička, kterou nazvali Rick, a čupne si.

Cuknu sebou a obejmu si kolena rukama. Jsem strašně zmatená. Ovládám své tělo, cítím, že ty lidi znám a oni mě, ale zároveň mám strach.

„Ricku, nech ji chvilku vydechnout. Budu ji kontrolovat neboj," ozve se dvojka.

Rick si povzdechne, ale pokýve smutně hlavou, stoupne a opustí celu jako zbylí dva muži.

Mříže nechali odemčené. Ovšem já jen zabodnu pohled do země a snažím si urovnat myšlenky.