The walking dead - one girl and her secret

16. Společný den s Rickem

  Pár dní od porady to vypadalo, že se atmosféra na farmě konečně kapku odlehčila a hlavně zklidnila. Shane ani Andrea už mě neprudí a radši se navzájem celé dny ignorujeme, za to s ostatními jsem se pomalu spřátelila a pomáhala, kde se dalo. Například s praním prádla, vařením jídla, mytím nádobí, uklízením nebo chovem domácích zvířat jako třeba koně, na kterých jsem měla svolení si občas zajezdit. Rozhodně mi věřili více než týden zpátky. Což asi chápu, teď už o mně alespoň něco vědí a co je pro lidi neznámé, to je nebezpečné.

Rick se dokonce nabídl, že se mnou absolvuje trénink střelby se zbraněmi a boje s noži. Prve jsem protestovala, zrovna já nejsem typ, který touží ubližovat nebo nedej bože zabíjet zbraněmi. No, měl celkem přesvědčivé argumenty, že jsem na to nakonec kývla a tak teď stojím jak husa na betonu před terčem a držím před sebou zbraň.

„Dokud se nezklidníš, netrefíš terč," potichu poznamená Rick a založí si ruce na prsou.

Věděla jsem, na co narážel. Celá jsem se lehce třásla a skoro napětím nedýchala. Proto se zhluboka nadechnu, dlouze nadechnu a stisknu spoušť. Jenže ono nic.

„Máš tam stále pojistku. Schválně jsem to neřekl, protože jsem do poslední chvíle doufal, že si vzpomeneš glock odjistit," vědoucně na mě pohlédl, trochu mi srovnal postoj těla a jedním tahem mi zbraň odjistil.

„Já říkala, že jsem marná," zabrblám. „V životě jsem nedržela v ruce zbraň."

„Ještě jsi ani nevystřelila, tak nedělej předčasné závěry. Teď zpevni ruce a vystřel," dal mi další instrukce a o krok ustoupil ode mě.

Nacházeli jsme se ani ne blízko, ale ani ne moc daleko od farmy na kraji lesa, kam jsme i přijeli autem. Nechtěli jsme riskovat, že by střelba přilákala mrtváky na farmu.

Znovu provedu dechové cvičení, přivřu oči a stisknu spoušť. Glock vystřelí a mě lehce zaskočí to zpětné kopnutí. Jak jsem říkala, jsem marná. Ani z půlky jsem si nepamatovala, co mi ještě při instruktáži Rick řekl.

„Bum," užasle vydechnu a skloním zbraň. Na terči se objevila díra přesně u okraje.

„Na první pokus to není zlé," lehce kývne můj učitel a je na něm vidět, jak stěží potlačuje smích.

„Alespoň jsem se trefila," mírně uraženě ohrnu vrchní ret, když si všimnu jeho cukajících se koutků.

„Přesně tak, teď znovu. A pak znovu a pak ještě znovu, dokud se netrefíš alespoň půl centimetru od středu. Potom se teprve vrhneme na nože," povzbuzujíc na mě mrkne a zahákne si palce za opasek.

„Tak to hodně štěstí. S mou šikovností to zvládneme tak do zítřejšího rána," pochybovačně svraštím obočí.

Srdečně se zasměje a mávne rukou. „Jen do toho. Věřím, že to dokážeš."

Přesměruji zrak zpátky na terč přede mnou a vydechnu. To bude vážně na dlouho.

A jak jsem říkala, tak se i stalo. Při každém výstřelu mi ujede „bum" , takže dříve než bych někoho střelila, přilákám k sobě množství mrtváků. Šlo to pomalu, kulky se zabodávaly do terče, ale moc daleko od středu. Nejblíže jsem se dostala takové dva centimetry od středu a do už pomalu slunce zapadávalo. Pak nám zbylo málo času na boj s nožem, ale něco jsme naštěstí stihli. Minimálně další instruktáž, ze které si zapamatuji tak polovinu a základní pohyby s nožem. Pak už jsme po sobě uklidili, nasedli do auta a vydali směr farma.

Zamyšleně hledím z okénka ze sedadla spolujezdce a podpírám si bradu prsty pravé ruky. Konečně jsem se nemusela bát, že mi někdo podkopne nohy a vrazí kudlu do zad. Všichni jsme si pomalu navzájem důvěřovali. Až mě z toho trochu sžírá svědomí, že jsem se jim nesvěřila s tím jídlem.

„Jinak jsi už v pořádku? Přijdeš mi poslední dny bledší," v tom můj tok myšlenek na moment překazil řidič, který se letmo na mě podíval, než upřel zrak zase na vozovku.

„Jo, jo, jasně. Je mi fajn. Ale to jen díky vaší pohostinnosti," lehce sebou trhnu a přesvědčivě usměju na Ricka. Já jsem blbá! Proč jsem musela hned zmínit to jídlo?!

„Hmm," zamyšleně přivřel oči a stočil volant do zatáčky. „Nešlo si nevšimnout, že jsi zatím s námi ani jednou neseděla u stolu, proto jsem začínal mít strach, že naše pohostinnost stojí za houby."

„Ne proboha. To ne!" téměř ihned vyhrknu. „Jen v době, kdy vy jíte, nemám hlad. Navíc je mi blbé vždycky vracet jídlo jenom kvůli tomu, že si můj žaludek usmyslí, že ještě není čas na snídani, oběd nebo večeři," pobaveně mi zacukají koutky nad tím pomyšlením, že slyším žaludek mluvit.

Sice se taky potichu usmál, ale oči ho prozradily. Ve středovém vnitřním zrcátku spatřím, jaké pochybnosti o tom má. Proto radši ztichnu úplně a zadívám se zpět z okénka.

„A jinak je všechno už v klidu? Žádné hádky nebo pitomosti, co bys provedla?" zase nadhodil, ale tentokrát se mu v očích zatřpytilo pobavení.

Přiznávám, není to tak dávno, co jsem dostala stupidní nápad o tom, jak vyšplhám na půdu stáje, skočím tím otvorem, co je přesně nad boxama a rovnou nasednu na toho kulišáckého ryzáka. No, nedopadlo to jak, jsem předpokládala. Valach se samozřejmě vzepjal, protože se lekl a hned na to vyhodil zadníma, já to nečekala, přeletěla jsem přes jeho hlavu a dvířka boxu a dopadla na balících sena.

Tenkrát se ve stáji seběhli všichni se zděšením v očích, že na stáj zaútočili chodci. Jaké překvapení pak bylo, když jsem se z té senové hromady vyhrabala já.

„Od té doby, co jsem měla letecký den od toho ryzáka ve stáji, mě nic už nenapadlo, neboj," nevinně se uculím. „A ostatní jsou strašně skvělí. Dokonce i Carl se omluvil. Jen se radši navzájem ignorujeme se Shanem a Andreou."

Rick se téměř otcovsky usmál, spokojený, že morálka ve skupině nabrala na síle a všechno šlape, jak má. Chybělo mi to. Rodičovské rady, co dělat správně, povzbuzení a podpora od nich. Sice jsem měla jen mámu, ale ona dokázala zastoupit obě role rodičů. Koutky mi zase klesly a má tvář zvážněla.

„Ještě jsem ti nepoděkovala," hlesnu a upřu na něj vděčný pohled.

Šerif zaparkoval poblíž seskupení stanů před hlavní budovou farmy a vypnul motor. Pak se teprve na mě zmateně podíval.

„Za copak?" nakrčil obočí.

„Že v podstatě díky tobě jsem naživu a mezi vámi. Nebýt tebe, nebyla bych součástí vaší skupiny a Shane, Andrea nebo i dříve Carl by mě zastřelili," vychrlím ze sebe všechno, co mám na srdci.

„Za to se neděkuje Ashley. Dobrých lidí jako ty je ve světě už zatraceně málo a těch se musí vážit. Byla by chyba tě nenechat tady," lehce se usměje a stiskne mi rameno na důkaz jeho slov.

„Stejně jsem ti moc vděčná. A taky za to, že jsi pak se mnou ochotný najít mou mámu," zamumlám a odepnu si pás.

„To je samozřejmost," kývne s úsměvem, stáhne ruku a oba vystoupíme.

Jen co ale za sebou zavřeme dveře od auta, nahrne se k nám vyděšená Lori s Patriciou, Maggie s Glennem a Andreou.

„Děje se něco?" starostlivě svraštil obočí vůdce.

„Beth zkolabovala a Hershel není na farmě."