The walking dead - one girl and her secret

2. Důvěra na tenkém ledě

 Dny pomalu ubíhaly a mně přišlo, že jsem se o těch „únoscích" vlastně nedozvěděla o nic více než první den zde v pokoji. Abych vůbec něco o tomto místě zjistila, hned jak to šlo, jsem vystartovala další den z postele a chtěla se dostat z pokoje, jenže zklamání přišlo vzápětí, když klika pod mým stiskem nepovolila. Normálně mě tu nechávali zamčenou! Je to zajímavé, protože jsem si nijak zvlášť nevšimla, že by bylo slyšet cvakání zámku hned potom, co opouštějí můj pokoj s nedotčeným jídlem a pitím v rukách.

Pravidelně mi ho donášela jedna příjemně vyhlížející mladá blondýnka. Troufla bych si říct, že to byla ta bělovláska z obrázku. Sama řekla, že v tomto místě žijou dvě skupiny. Její skládající se z jejího přítele Jimmyho, jejího táty Hershela a její starší sestry Maggie – oba z obrázku, a postarší přátelské ženy Patricie a druhá skupina toho muže. O té mi údajně nic nemohla říct, protože to slíbila. Ale ten nedůvěřivý muž se od té doby vůbec neukázal. Stejně jako jeho dva společníci, co mě chtěli zabít. Jak jsem říkala....o nic více jsem z něho nebyla moudřejší.

Bělovláska Beth se zdála být velmi přátelská a milá. Avšak nepromluvila jsem k ní ani slovo. Nemohla jsem všem odpustit, že mě tu drží a nepustí k mamince. Kdybych alespoň věděla proč! Dobře, muž řekl něco o jiným světě, ale...co si pod tím mám sakra představit? Jediné, co jsem v něm viděla, tak mrtvá těla a divné cvakající a chrčící zvuky. Tak mi alespoň vykládala o její rodině aka momentálně skupině a já ji pokaždé mlčky poslouchala.

Další věc, co mi na ní vadí, že se pokaždé snaží do mě jídlo nebo pití dostat. Ne...nebudu si od nich něco brát. Ještě bych jim byla něco dlužná a to nepotřebuji. Navíc to mohlo být otrávené...Jak se občas říkává, na povrchu huj, ale vespod fuj. Beth může být navenek hodná, ale taky i zlá uvnitř. Ikdyž vím, že hlady a žízní nechci umřít, stejně to odmítám. A abych přežila, uvažovala jsem o plánu, jak se odtud vůbec dostanu.

Rána na břiše i hlavě už byla téměř zahojená, stejně jako bolesti ustoupily při každém pohybu. Proto mohu už pomalu plánovat, co dál. Opatrně se vyškrabu v noční košili, co na sobě mám už od prvního dne, z postele a přejdu k oknu, z něhož se kouknu ven. V okolí mám šanci zahlédnout jen rozsáhlou louku, na kterou pak navazoval les. Nikde nikdo nehlídkoval nebo nechodil. Nastala ideální příležitost.

Okno šlo otevřít, což jsem zjistila teprve nedávno. Mohla jsem utéct dříve, jenže jsem chtěla nechat co nejvíce zahojit rány. Porozhlédnu se zpátky po pokoji a v následném sledu už hrabu skříní. Naštěstí v ní leželo pár ženských kousků oblečení, tak se obleču do legín, tílka, volnější košile a kšiltovky, abych se trochu zakryla a bosky přejdu zpět k oknu. Musela jsem si pospíšit, každou chvíli měla přijít Beth.

Rychlým pohybem přehodím nohy na parapetu z okna ven a otočím se směrem k domu. Zachytím se rukama onoho parapetu a opatrně snesu jednu nohu na další parapet, druhou, otočím se a skočím na trávu. Plná adrenalinu si oddechnu, že jsem se nepřizabila a prohrábnu si mastnější vlasy pod kšiltovkou.

Poté se ostražitě rozhlédnu a schovám za strom, jen co zaslechnu kroky zpoza rohu domu. Potichu se na něj vyšplhám a už ani nedutám, když ony kroky zastavily přímo pod ním. Troufnu si mezi větvičkami malinko vykouknout a tím získat příležitost poznat dalšího člena mužovy skupiny. Šlo o nějakého namakaného vyholeného chlápka s hnědýma očima, který už od pohledu vypadal nepříjemně.

Projel pohledem prostředí, obešel strom a opřel se zády o něj. Prooč? To se nemohl opřít o jiný, když chtěl mít svou chvilku?! Teď musím být napnutá jak struna, aby nevzhlédl ke koruně nebo nedej bože na něj nezačal šplhat.