The walking dead - one girl and her secret

3. Svěřené informace

 Mám zabodnutý pohled na protější zeď známého pokoje a snažím se nevnímat, jak mě drží takové troje ruce jen proto, aby mi doktor nahodil zpět rameno. Koušu si spodní ret a krčím u toho obočí. Možná na mě mluví, jen já to úspěšně ignoruji. Znovu mi zabránili jít hledat mamku....znovu zhatili mé plány, mé priority! Proč museli tenkrát jít zrovna do toho stanu, kde jsem ležela?! Proč nešli někam jinam?!

„AUUUH!" náhle vyjeknu, jen co bolestivě lupne v mém rameni a kloub se vrátí do správné pozice. Zhluboka vydýchávám předešlý okamžik a pomalu se rozkoukávám.

Doktor, nebo-li ten Hershel se na mě povzbudivě podíval a poklepal po zdravém rameni.

„O pár dní sis prodloužila rekonvalescenci, děvče. Snad to stálo za to," významně povytáhl obočí a změřil mi tlak na paži.

„Bývalo by bylo," zamumlám a odvrátím zrak od něho i dalších přítomných v pokoji.

„Taky tě mohli nechat umřít v tom lese krasotinko, važ si toho, že ti poskytli lékařskou pomoc," zavrčel jeden z nich. Vzpomenu, jaký jsem měla na něj první názor, jen co jsem ho pod tím stromem spatřila. A nemýlím se. Je to normální sráč.

„Shane," povzdechne si jeho vůdce. „Nespadla by z toho srázu, kdybychom ji nevyděsili."

„No já to viděl jinak teda," poznamenal už čtvrtý muž v této místnosti. Celkem drsně vypadající muž mladší než ten sheriff s modrozelenýma očima a kuší přes rameno.

„Já jsem tady hotov. Zlomená žebra jsme zpevnili obinadlem, hojící se ránu po střele přelepili a vytáhli stehy, rameno nahodili a jiná zranění nevidím. Na to, jak se skutálela, je na tom ještě dobře. Ať odpočívá," Hershel se zvedl z postele, když mi doměřil tlak a pomalu se odebral pryč z pokoje následován tím s kuší a Shanem.

Zůstal opět ten modrooký. Probodává mě pohledem, zatímco se zadívám z okna. Všímám si, že ho řádně zabezpečili.

„Proč jsi utekla?" nakonec tvrdě vypálil otázku a vměstnal se mi do výhledu.

Semknu k sobě rty a znovu odvrátím pohled. Tentokrát na rámeček s rodinkou.

„Celou dobu se o tebe staráme a-"

„Kravina!" procedím skrz zuby a vrhnu na něj zlostný pohled. „Držíte mě tu proti vlastní vůli, zamykáte a nic neříkáte! Nebýt Beth, nevěděla bych ani jména její skupiny!"

„Musíš nás pochopit, že tě sotva známe. Máš oči, které...," odmlčí se a založí si zamyšleně ruce na prsou. „Vypadají stejně jako jejich."

Nevěřícně se zasměji a kroutím hlavou. Typické. Něco načne, ale neřekne to úplně.

„Víš jak vznikli chodci?" postřehl mou reakci, nechal spadnou ruce podél těla a zastrčil si palce za opasek.

„Možná by bylo lepší mi říct, kdo vůbec chodci jsou," odseknu a stále upírám pohled na ten krásný rámeček.

„Mrtví chodící. Lidi, co byli kousnutí nebo škrábnutí, umřeli a znovu povstali. Jsou nebezpeční, protože jich je mnoho a mají velký hlad. Bohužel jediná věc, čím se živí, tak je syrové lidské nebo zvířecí maso. Dokážou tě rozcupovat během chvilky jak nějaký dravec. Vždycky tě uslyší, uvidí a ucítí," trpělivě vysvětlil a celou dobu pozoroval mou maličkost.

„Když jsou tak nebezpeční," pomalu přesměruji nechápavý pohled na něj, „proč je Hershel drží ve stodole?"

„Myslí si, že objeví lék a vyléčí je. Jsou to jeho členové rodiny a nechce se jich vzdát," ani ho nepřekvapilo, jak o tomhle vím. Nejspíše tušil, že jsem to musela pochytit po cestě z této farmy.

„Neříkal jste, že jsou chodící mrtvoly? Ne nemocní?"

„V tom je odlišný můj a Hershelův názor na tuhle věc."

„Jak tedy vznikli ti chodci?" odbočím od tématu a pomalu se vytáhnu do sedu. Zahlédnu při tom pohybu chvilkovou obezřetnost v jeho tváři, která ale rázem přešla, když se dál nehnu.

„Začalo to pandemií dívek a chlapců ve věkové kategorii od patnácti do devatenácti. Nikdo nevěděl, proč se to děje a jak k tomu došlo. A proč to zrovna napadlo jen vás a jak se rozšiřuje a přenáší. Infekce vás postupně pozabíjela. A kdo neumřel, ten byl zabit armádou, když vyšlo na povrch, že kvůli vám vznikají první chodci. Ta vaše nemoc, těsně před tím, než jste umřeli, způsobila agresivní chování. Byla to konečná fáze, při níž jste dokázali dospělému jedinci udělat díru do hrudi a vyrvat z něho srdce. A při níž jste měli ty oči, které máš ty. Zkalené. Vzhledem k tomu, že jsme tě taky našli v lékařském stanu, kde tenkrát ona pandemie vznikla....snad už chápeš naši opatrnost," zakončil a otočil se čelem k oknu. Vypadal velmi zamyšleně.

S mírným šokem sklopím zrak ke svým rukám složeným na klíně na dece, kterou jsem částečně přikryta. Takže to probuzení v tom stanu....ta doktorka s dírou v hrudi... Ale vždyť jsem neměla zase krvavé ruce...Ne, nemohla jsem to být přece já, kdo ji zabil... A co vlastně máma?? Musela mít zatracený strach o mně!

„Přežil někdo z té věkové kategorie?" roztřeseně se ozvu a pozoruji své ruce.

„Poslední jsme zabili v tom stanu. Chtěl nás napadnout," vydechne a pocítím, jak se otočil zase čelem ke mně. „A ty a Beth. Ta se ani nenakazila. Jste jediné přeživší."

„Omlouvám se," špitnu zkroušeně, jen co mi postupně všechno dojde, proč se tak chovali. „Chtěla jsem jen najít mámu."

„Chápu tě. Jednou ji třeba i půjdeme hledat. Ale teď je to nebezpečné s těmi chodci. Navíc snad rozumíš tomu, že nechceme, abys tu roznášela tu infekci. Ikdyž musím přiznat...všechno je u tebe jinak. Jediná známka toho, jsou právě jen tvé oči," pokyvuje hlavou.

Chtěla jsem k tomu něco ještě říct, ale v tom se zezdola ozve křik a těžká hádka dvou mužů.

„Odpočiň si a zůstaň zde prosím," prosebně se na mě podíval a rychlým krokem zmizel z pokoje.