The walking dead - one girl and her secret

14. Vybíjení si zlosti na někom se nevyplácí

 Pozoruji z okna, jak v dáli na louce se konal pohřeb. Kromě Carol se tam objevili úplně všichni, kteří se i stihli mezitím vším představit. Ano, už mi natolik důvěřují, že mi i prozradili jména. Stál tam Dale, T-dog, Andrea, Shane, Daryl, Glenn, Lori, Carl, Rick, Hershell, Beth, Maggie, Jimmy a Patricia. Před nimi se nacházely tři čerstvě vykopané hroby. Pro Sophii a členy rodiny Hershella.

Vypadalo to, že Rick měl zrovna proslov. Všichni zachmuření ve tváři, někdo i plakal. Jako Carl nebo Beth. Slovo si pak převzal i Hershell. Mluvil celkem dlouho. Je to pochopitelné, zesnulí si to zasloužili.

Odtrhnu od okna pohled a zadívám se po pokoji. Už jsem si na něj i celkem zvykla. Trávím tu většinu času pobytu na farmě, navíc se stal mou srdcovkou, že jsem se zde celkem spřátelila s Beth.

Ale že bych tu měla trčet další chvíle...potřebuji už něco dělat. Ne jen ležet a kopat se do zadku. Promnu si oči a povzdechnu. To byl zase den.

Seskočím z parapetu a přejdu ke dveřím pokoje. Zmáčknu kliku a vylezu ven. Jak strašidelné to bylo, když se rozprostíralo všude jen ticho.

Schody jen pode mnou vrzaly, jen co je postupně sejdu, přejdu kuchyni a vylezu z budovy ven zadním vchodem. Zrak mi hned padnul na nejbližší stáj s frkajícími koňmi.

Pousměji se melancholicky a pomalu se vydám tím směrem. Už z dálky mě minimálně dva koně zaregistrovali a zafrkali. Pokývali hlavami a ještě zahudrovali. Chudáci si mysleli, že jim asi nesu něco k snědku.

Já se jen u nich vyškrabu na balíky sena naproti jejich boxům a zahledím se na ně. Jeden z nich, ryzák, mi opětoval pohled a jako kdyby si pohoršeně odfrkl.

„No jo promiň, že nic nenesu. Majitelé by mi ale dali, kdybych vás za jejich zády krmila," pousměji se omluvně a zahoupu nohama. To jen trhl hlavou někam ke dveřím stáje a znovu upřel pohled na mě.

„Ne, pouštět tě fakt nebudu. To bych dostala čočku dvojnásob," cukne mi koutek.

Strašně mi svým chováním připomínal jednoho z jezdeckého klubu poblíž Atlanty. Pravidelně jsem tam jezdila každý víkend, starala se o něj a drezurovala ho. Dost často ale na mě zkoušel podobné kulišárny. Pohltil mě zvláštní pocit melancholie při uvědomění, že ten klub už pravděpodobně bude na beton.

Zadupal párkrát kopyty a šťouchl nozdrama do dvířek boxu. Dlouze se na něj zadívám, než si poraženecky povzdechnu.

„No dobře, ale jen na chvíli, ano? Dříve než skončí pohřeb, musím tě vrátit zpátky," seskočím z balíku sena a očima vyhledám ohlávku s voďákem. Měl je přímo u dvířek boxu, tak ty věci popadnu, na škvíru otevřu boxová dvířka a vklouznu za ryzákem dovnitř.

Přivítal mě hravým šťouchnutím do ramene a zaržáním.

„Taky tě ráda poznávám, jsem Ashley," uculím se a párkrát ho podrbu mezi ušima, přičemž spokojeně přivřel oči.

„Co tu proboha děláš?!"

Trhnu polekaně sebou a vykouknu zpoza dvířek do uličky stáje. Ubrečená Maggie stála přímo uprostřed oné uličky a zhrozeně mě pozorovala.

„Promiň, jen jsem...," odmlčím se a narychlo se snažím vymyslet jakýkoliv dobrý argument, proč zrovna jsem v boxu jejich koně a držím v rukách ohlávku i voďák.

„Chtěla zdrhnout?" objeví se jí za zády Andrea. Podezíravě mě projela pronikavým zrakem a založila si ruce na prsou.

„Ne! Co s tím furt máte ježiši?!" dopálí mě její poznámka, vyklouznu raději z boxu ven a pořádně zabezpečím dvířka. Ryzák sice nespokojeně zafrkal, ale ukonejšila jsem ho poplácáním z boku po krku. Ohlávku i voďák zase odložím na správné místo.

„Protože jsi ještě před pár dny zdrhla?" povytáhne obočí opět blondýnka.

„To jsem nevěděla, na čem ještě jsem a na nic si nepamatovala," povzdechnu si, otočím k nim zády a vydám se druhou stranou ven ze stáje. Už mě štvalo a mrzelo zároveň, že jsem si doteď u některých nevybudovala důvěru. Stále mě měli za vetřelce, který jim může kdykoliv cokoliv udělat.

„Pokud vím, Rick tě poslal do pokoje s tím, ať nemáš dělat kraviny! Jak se asi bude tvářit, až mu řeknu, že jsi se pokoušela opět zdrhnout a ještě ukrást koně," Andrea mě rychlým krokem dojde a drapne za paži.

„Nesahej na mě!" vytrhnu paži z jejich spárů a prudce se na ni otočím. Z očí mi jen šlehaly blesky. Nesnáším, když někdo cizí narušuje můj osobní prostor a ještě se mě dotýká. Maggie tuhle scénu chvíli pozorovala, než se pochmurně otočila na patě a odešla ze stáje.

„Copak? Máš snad za sebou trauma, co způsobilo, že nesneseš žádný dotek?" posměšně cukne obočím a přímo se mi vysmívá do obličeje.

Semknu k sobě rty a zatnu čelist. Ne, nebreč, nebreč, nebreč! Nestojí ti za to, nemá ani páru, co máš za sebou. - říkám si v duchu, zatnu ruce v pěst a mlčky se zase rozejdu ven ze stáje.

„No nene, já se trefila? Kdopak tě mlátil? Fotr? Matka? Nebo snad nevlastní sourozenec?" skoro zlomyslně jí blyští v očích a rty má zkroucené stále do toho pitomého úsměvu.

„Do toho ti nic není!" vyštěknu a zrychlím krok. Už jsem se pomalu blížila k hlavní budově. Tam budu v bezpečí před ní, přece jen se tam objevovalo více lidí.

„Víš že docela je? Jsem totiž stejného názoru jako Shane. Jsi pro nás hrozba. A když už ne hrozba, tak minimálně přítěž. Furt fňukáš, jak je všechno nespravedlivé, jak ti ubližujeme, jak tě držíme. Máš neustále nějakou bolístku a plýtváš akorát naším zdravotnickým materiálem," předběhne mě, zastaví pevným stiskem na mým rameni a probodává pohledem.

„Tak když jsem takovou přítěží nebo hrozbou, proč mě prostě nenecháte jít, hm?! Aha, už vím! To byste mě zase považovali za někoho, kdo zdrhá a pak lovili jak nakaženou zvěř!" obemknu rukou její zápěstí na mém rameni a odtrhnu ho prudce dolů.

„Samozřejmě! A bude to tak lepší! Alespoň bych nemusela furt koukat na ty tvé hnusné nakažené oči!" v zápalu vzteku mi vmete do obličeje a vytrhne zápěstí z mé ruky.

Zalapu po dechu a nevěřícně na ni koukám. Na jednu stranu se snažím pochopit, že momentálně její skupina zažila bolestivou ztrátu, ale na druhou stranu...sakra to jí nedává právo si to na mě vylívat!

Stačila mi jediná sekunda a vyšvihnu dlaň k její tváři. Ani jsem nezamrkala, když se ozvalo plesknutí, jak dostala ode mě facku a sama zaskočeně na mě zírala.

„Ty jeden spratku!" zakřičí a už vystartuje po mně.

Naštěstí přijde akorát včas záchrana.

„Hej, hej, klid Andreo. Tohle není řešení," zezadu ji obejme kolem pasu Dale a z druhé strany přibíhá Rick.

„Co se to tu děje?," projede nás všechny pohledem, než se zastaví s ním na mně. „Neříkal jsem, že máš být v pokoji a nedělat kraviny?"

„Najednou jsem ta špatná já? A to že se do mě navážel člen té vaší povedené skupiny, to je vám jedno?!" vzpamatuji se ze šoku, že na mě vůbec chtěla vlítnout a tělem mi projede taková vlna frustrace a vzteku, až vybouchnu.

Rick přesměroval kupodivu klidný pohled na Andreu. Vyčkával, co na to řekne ona.

„Vážně jí tohle věříš? Chtěla jsem ji zastavit v krádeži koně a aby zdrhla, když na mě zaútočila," uchechtne se a přestane se vzpírat v Daleových rukách.

„Ty jsi tak strašně zaslepená, až to bolí. Vidíš stále něco na mně, co není pravda a hledáš důvod, abys mě jen vyštípala odsud!" utrhnu se na ni.

Rick zvedl ruce a postavil se přímo mezi nás v obranném gestu.

„Zase se všichni uklidněme a promluvme si někde v klidu. Tohle úplně nemá smysl," vydechne sheriff, pomalu zase ruce skloní a promne si kořen nosu.

Promiň Ricku, snesu mnoho, ale tohle už byla poslední kapka.