The walking dead - one girl and her secret

5. Málem vyzrazený problém

 Neuběhl ani týden od mého zřícení ze srázu a zjištění, že vlastně nemohu pozřít normální jídlo. Zatím se mi to daří nějak skrývat. Jídlo vždycky schovám do sáčku nebo krabičky pod postel, podle toho, v čem mi ho Beth přinese a pak v noci se proplížím zpátky do kuchyně, kam jídlo vrátím do ledničky nebo špízky. Záleží na druhu jídla. Musím být však hodně opatrná. Někdy se stane, že v noci je někdo vzhůru. A vzhledem k tomu, že mám zpátky jejich důvěru, nechci je nijak zklamat. Vždyť už to, že mi odjistili okno a nechávali odemčené dveře dost naznačuje, jak mi věří.

Taky mám strach, že pokud ten problém s mým trávením vyjde najevo, mohou mě popravit. Protože to by mohlo naznačovat, že tu infekci mám. A infekce pro ně znamená hrozbu, kterou za každou cestu chtějí eliminovat. Alespoň to jsem dokázala pochytit za tu dobu. A já nejsem ještě tak zoufalá, abych chtěla umřít.

Zrovna mi Beth vzala tác a chtěla odejít z pokoje, když ji zastavím tichým „Počkej Beth prosím."

Pomalu se vyškrabu na nohy z postele a s tichým sykáním k ní přejdu.

„Chtěla jsem vás všechny poprosit, jestli bych nemohla už z tohohle pokoje ven. Minimálně alespoň jít do sprchy, kterou zde nemám. Vypadám jak prase narozdíl od vás. Navíc pak nebudeš sem muset pořád chodit s jídlem a tak," pokusím se o ten nejvíce prosebný výraz, co umím.

„Já ti ráda nosím jídlo, nevadí mi to," vyhne se přímé odpovědi a hravě se usměje. „A s tou sprchou to u tatínka nějak vyjednám," posléze spiklenecky mrkne a dříve, než stihnu něco namítnout, zmizí z pokoje.

Dlouze vydechnu a promnu si čelo. Tohle byla ta nejhorší reakce na mou prosbu, které jsem se obávala. Nejspíše u nich vládne napjatá atmosféra ohledně mého pobytu a nejspíše i kvůli té stodole. Jak jsem občas mohla zaslechnout útržky rozhovorů buď pod oknem nebo na chodbě, všichni z Rickovy skupiny už ví, že Hershell schovává chodce ve stodole a evidentně jsou silně proti tomu. Údajně kvůli bezpečí téhle farmy a hlavně jejich. A zkrátka má přítomnost a ještě k tomu chodci...to už na ně je příliš.

Ale co mám jiného dělat s tím? Já nemohu za to, že mě sem přitáhli...

Ani ne za hodinu mého dumání u okna se otevřely dveře a dovnitř vešla zase Beth. Zvědavě k ní zvednu zrak.

„Pojď, doprovodím tě do koupelny se sprchou, co tu máme společnou. Zatím si vypůjč další oblečení a to staré dáme vyprat," vesele se na mě zazubí a zhoupne se na patách.

Jemně se usměji a vyberu si ve skříni pár kousků čistého oblečení. Pohybovalo se mi už o něco lépe, než pár dní zpátky, ale stále jsem věděla o rameni nebo žebrech. Nic z toho mě ale neodradilo od vytoužené sprchy. Potřebovala jsem ji jako sůl.

Tak pomalu kráčím za Beth, co mě vyvedla z pokoje a doprovodila do koupelny se sprchou.

„Už tam máš přichystaný šampon i mýdlo. Osušku hned vedle. Až budeš odlepovat náplast z rány, můžeš ji vyhodit do koše. Já mezitím dám prát to oblečení," s úsměvem mě seznámila se situací, jenže něco mi na ní nehrálo. Ano, stále se smála, vypadala stejně jako vždycky, ale od té doby, co jsem se ptala na odchod z mého pokoje, v jejich očích vidím nějakou jinou emoci než radost. Nedokážu ji ale rozeznat. Strach? Nesouhlas? Obavy?

Mávnu nad tím však v duchu rukou a vděčně se usměji.

„Strašně moc děkuju, ani nevíš, jak tohle dlouho potřebuji udělat," přikročím v koupelně k zrcadlu, odmotám si ze šátku ruku a sundám ho. Pomalu si odepnu knoflíčky od špinavé košile ještě ze dne toho pádu. Sundám ji s mírnými obtížemi kvůli ramenu, ale nakonec ji hodím na hromádku společně s noční košilí ještě z dob před pádem a šátkem.

Beth se věnovala mezitím pračce, kam začala házet mé oblečení. Sundám si a odevzdám i zbytek oblečení a tím pak mohla pračku spustit. Naštěstí se mi povedlo dříve schovat do sprcháče, než zvedla ke mně pohled od pračky.

Spustím na sebe teplou sprchu a úlevně vydechnu. Vyhovovalo to i mým zraněním, byla to jako masáž pro ně, jak kapky vody bubnovaly na mé tělo. Když se náplast na břiše dodatečně namočila, opatrně ji odejmu a zatím hodím na zem. Nechám si smočit i vlasy a vmasíruji do nich šampon. Ten posléze spláchnu a umyji se tekutým mýdlem.

Ze sprcháče odcházím jako úplně jiný člověk. Náplast hodím do koše a osuším tělo i vlasy. Přivírám přitom příjemně oči. A když už jsem dostatečně suchá, navleču si na sebe čisté oblečení, včetně ponožek, spodního prádla a bot.

Poprvé se odvážím podívat do zrcadla. Osuškou ho otřu od zamlžení a zastavím se v pohybu. Nelhali. Vážně mám takové zamlžené oči. Původně asi byly hnědé, teď vypadají bělohnědě. Jsem téměř bílá v obličeji a kaštanové vlasy mi dosahují až k pasu. Divím se, že se mi za tu dobu vůbec o nic nezachytili, jak jsem utíkala a nebo na stromě.

Vypadala jsem jak chodící mrtvola. Doplňovaly to tmavé kruhy pod očima a téměř vychrtlá postava. Divím se, že na mně to oblečení vůbec drželo. Nechám ruku s osuškou spadnout podél těla a smutně vydechnu. Jak tahle troska mohla vůbec pokračovat dál?

Narychlo si setřu zrovna vzniklé slzy z očí, zatřepu hlavou a vykouknu z koupelny.

„Výborně, jsi hotová," usměje se na mě čekající Beth a sebrala mi osušku. Proč ten úsměv mi přišel tak křečovitý?

„Mohla bych," na moment se odmlčím a zavřu za sebou dveře od koupelny. „Mohla bych prosím na chvíli ven? Třeba jen na terasu nebo tak?"

„Tatínek říkal, že by bylo lepší, aby sis šla zase lehnout. Přece jen sis namáhala nezahojené části těla," celkem rychle ze sebe vyrazí a jemně mě pobídne směrem k pokoji.

„Vždyť už jsem skoro zahojená," namítnu. „Prosím Beth. Jen na chvilku."

Skousne si nervózně ret a rozhlédne se po chodbě. Už jsem začala mít naději, že snad přemýšlí o tom, že se mnou zajde ven, jenže za jejími zády se zjevil Hershell. Nic by na tom nebylo, kdyby nedržel v ruce pytlík s jídlem, co mi dávala dneska Beth k snídani.

Nedám však na sobě nic znát. Přece jen to mohla být jeho nějaká svačinka, kterou si nese na později.

„Potřebovali bychom s tebou mluvit děvče," mírně se pousměje. Beth se k němu otočí a následně na to zmizí z chodby bůh ví kam.