The walking dead - one girl and her secret

22. Do starých kolejí

 Byly to náročné dny. Dostat se zpátky do starých kolejí, znovu si zvykat na lidi, které jsem znala a pomalu si je vybavovat ve vzpomínkách. Měli však trpělivost. Nechávali mě v odemčené cele a starali se. Poskytovali morální podporu, snažili se přesvědčit mě dostat ven a pečovali o mé hojící se tělo. Zvrásněná kůže se mi dostávala zpátky do normálu a rány způsobené mým zabijáckým já se dávaly dohromady. Začala jsem dokonce přijímat normální stravu a pití, aniž bych to během chvíle dostala ven. A když se mé tělo dostatečně vzpamatovalo, bylo na čase se orientovat, kde to jsem, s kým tu jsem, proč tu jsem, jak jsem se zde dostala a co se vůbec stalo.

Proto jednoho brzkého rána se vydám na průzkum i něčeho jiného, než je samotná cela. Po pár krocích zjišťuji, že se nacházím v jakýmsi bloku cel s písmenem A. Bylo tu ticho, pusto a celkem temno. Dává to smysl. Takhle jsem neohrožovala já je a někteří vyděšení jedinci mě. A jen co jsem se dostala do normálního stavu, respektovali pro změnu mé soukromí.

Po projití tohoto bloku se dostávám do bloku D. Tam už spalo mnoho lidí. Hlavně cizích lidí, nikoho jsem nepoznávala. Jednalo se o velkou skupinu dospělých, starších lidí a dětí. Pravděpodobně bylo hodně brzy ráno, protože všichni do jednoho spali. Potichu tedy našlapuji a vydávám se dalšími dveřmi ven.

V tu ránu mě oslepí tak prudké světlo, až bolestně přivřu oči a zvednu ruku, abych si je zastínila a ulevila jim. Po pár zamrkání už to není tak jedovaté, tak ruku zase stáhnu a rozhlédnu se. Stála jsem na kraji rozlehlého zeleného dvoru. Přibližně veprostřed se nacházela ohrada s prasaty, malé ohraničení s koněm a pole zeleniny nebo ovoce. Cítila jsem se jako zpátky na farmě. Ale přesto mi přišlo vše jiné.

Mé kroky zamířily automaticky k boxu s koněm. Srdce mě tam tak táhlo, že jsem nemohla odolat. Jenže koně v něm vůbec nepoznávám.

„Copak jsi zač, hm? Viděla jsi ryzáka a Nalu?" opatrně si položím lokty na hranu ohrady a položím si na ně bradu.

Podle zjištění, že jde o klisnu se pousměji. Nevypadala sice jako Nala, ale blížila se k tomu ryzákovi na farmě. Přešla zvědavě blíže a očichávala mě. Nakonec mi s důvěrou zafuněla do tváře.

„Mám to brát jako kompliment?" pousměji se a natáhnu ruku k její šíji.

„Brala bych to tak. Nikoho jiného mimo mě, Ricka a Carla k sobě nepustí," ozve se za mnou lehce pobavený ženský hlas.

Trhnu sebou a prudce otočím. Kousek ode mě stála černoška s delšími dredy a vysportovanou postavou. Za zády jí čouhal kus nějaké ostré dlouhé zbraně.

„Promiňte," zamumlám a ustoupím od ohrady. „Jen jsem...kdo vlastně jste?" zakoktám se.

„Michonne. Ty určitě budeš ta Rickova dcera," mírně se usměje a projede mě pohledem.

„Rickova co?" vytřeštím oči.

„Dcera. Alespoň tě tak představil, když mi tě ukázal, jak se po nás sápeš v cele," cukne jí koutek a rozejde se k ohradě vedle mě.

„To musí být omyl, nejsem jeho dcera," zamračím se a sleduji každý její krok. Bylo mi jedno, že na rozdíl od ní vypadám jak zombie. Na sobě jsem měla nějakou otrhanou špinavou noční košili a byla bosa. Mastné hnědé dlouhé vlasy mi padaly až k bedrám a na každém centimetru kůže spočívala špína. Akorát jsem byla zralá do sprchy.

„No, budeš se ho muset asi na to zeptat. Teď mě omluv, jdu osedlat Ginger a najít jednoho hajzla," omluvně se usměje, čapne sedlo i uzdu, co se válely poblíž, podleze ohradu a v následující chvíli osedlá a nauzdí zmíněnou Ginger.

„Vyřiď pak prosím Rickovi, že se nejspíše vrátím až zítra ráno," stihne ještě houknout na mě ze hřbetu, než se rozjede na kraj dvorku k dvojité bráně, kde jí otevřel a zase za ní zavřel asiat.

Počkat, asiat? To je přece Glenn! Takže korejec. Konečně je od sebe rozpoznávám. Přiřazuji jména k osobám a vybavuji si všechny z farmy. Pozvedne mi to tak náladu, že zamířím zpátky do budovy se sebou něco udělat. Jenže jen co tam vtrhnu, přepadne mě zmatenost. Já vlastně nevím, kde co všude oni mají. A kromě černošky a té hlídky u věže není zatím nikdo vzhůru. Teda alespoň si to myslím.

S povzdechem proto zase vykročím ven na sluníčko a šoupu se tak směrem ke strážní věži. Už zdálky spatřím opět Glenna a taky Maggie. Nevypadalo to, že by mě ale zaregistrovali.

„Ehm, Maggie? Glenne?" postavím se přímo u věže a zakloním hlavu.

Nad zábradlím se objeví nejdříve Maggina hlava a pak Glennova. Po tvářích se jim nejdříve přehnalo zděšení. Asi mě ze začátku považovali za chodící mrtvou. Pak si úlevně oddechli a rozšířili úsměv.

„Rádi tě vidíme zase mezi živýma a venku," zazubí se Glenn a už sbíhá po schodech dolů jako Maggie.

„Eee, jo...jo," zaskočeně ze sebe dostanu a nebráním se jejich krátkých obejmutí. „Ať nechytíte ale ode mě ten smrad."

Odlehčeně se zasmějou a s úlevnými jiskřičkami v očích mě pozorují.

„Sice vás nerada vyrušuji z hlídky," omluvně se usměji. „Potřebovala bych ale trochu poradit, kde se mohu spacifikovat, abych neroznášela smrad po areálu jak nějakou nemoc."

„Já to vezmu za tebe, klidně ji tam doprovoď," mrkne Glenn na Maggie, která kývne. Vymění si mezi sebou pár polibků a Glenn se vydá zpátky na věž.

„Jinak jsem rád, že jsi nás nesežrala!" ještě zvesela zvolá a zmizí v kabině věže.

„Vtipálek," pobaveně poznamená Maggie, jen co se rozejdeme zpátky do budovy.

Sotva tam však vkročíme, zaznamenáme rozruch.

„Určitě někde musí být! Ne, neměla by se zpátky přeměnit, jsem si jistý! Třeba jenom-" zaslechneme za rohem na chodbě a vteřinu na to se vynoří Rick s Darylem. Jen co nás spatří, zaseknou se.

„Děje se něco?" vytuší Maggie. Já mlčky po nich přeskakuji pohledem.

„Oh, Ashley, tys nám teď dala," oddechne si Rick a krátce mě obejme.

„Pardon, nevěděla jsem, že tam mám zůstávat," nejistě se usměji. Objetí neoplácím, cítím se ještě taková nesvá, navíc jsem nutně potřebovala už sprchu.

„Jdu odvolat ostatní," pronese Daryl a poplácá Ricka po rameni. Na mě jen kývne. „Říkal jsem ti to," pak dodá jako nic a odkráčí.

„Já půjdu zpátky na věž. Zavedeš ji prosím do sprch?" pousměje se Maggie a popostrčí mě k Rickovi.

Ten kývne a projede mě úlevným pohledem.

„Beth ti najde nějaké oblečení a Carl ti ukáže tvou celu. Přece jen, samoty sis užila až až, hm?" obejme mě kolem ramen a vede spletitými chodbami skrz celové bloky a dál.

„Asi jo," raději koukám spíše na cestu než na něj. Je to všechno zase pro mě nové. Nečekala bych ani, že se zatím všichni ke mně chovají tak...přátelsky.

„Jinak ti je dobře?" cítím na sobě jeho pohled a stáhne ruku k sobě.

„Jo. Myslím, že jo. Nechci vás sežrat, takže to beru jako plus," pokusím se o vtip, ale nesměji se přitom.

„Pro jistotu tě Hershell ještě prohlédne, ale myslím, že už to bude jen a jen dobré," povzbudivě řekne a zavede mě do sprch. Sice to byly takové provizorní ruční po domácku vyrobené sprchy, ale lepší něco než nic.

„Jedna otázka," zastavím se před jednou z nich a otočím se čelem k němu. Též zastaví a rukou mě pobídne, ať pokračuji. „Proč jsi mě Michonne představil jako svou dceru, když nejsme v příbuzenském vztahu?"

Dlouze mlčí a pozoruje mě.

„Pak si o tom všem promluvíme. Teď si dej sprchu, Carl tě vezme do cel, Beth ti dá oblečení a zajde ještě Hershell. Já mezitím obstarám políčka a zvířata a pak přijdu," nakonec vysvětlí a otáčí se k odchodu.

Jen zaraženě pozoruji jeho záda, dokud úplně nezmizí.

Jo, to bylo zvláštní.