5. Kapitola

3.2K 264 8
                                    

Konečně mě pustil. ,, Sedni si!'' křikl na mě a já celá naštvaná uposlechla jeho rozkaz. Usedla jsem na dřevěnou, vysokou židli.  Stůl byl dlouhý a měl pouze dvě židle. Na tu druhou si sedl jistě sedl Loki, který ze mě nespouštěl pohled. ,, Vím na co myslíš, ale neradil bych ti to! Moje trpělivost přeroste a neradil bych ti zažít můj hněv!'' popravdě jsem myslela na útěk, na což nejspíš myslel i on. 

Už jsem chtěla něco namítnout, když náhle pozvedl ruku, aby mě zastavil. ,, Jen jedno slovo.'' nechápavě jsem povytáhla obočí. Co tím myslí? Mám se ptát jen jedním slovem? To je nesmysl. Natož odpovídat...

,, Co si o mě myslíš?'' zeptal se se svým kamenným a zlověstným pohledem. Měla jsem tolik slov, které by se k němu hodily, ale jen jedno to vystihovalo. 

,, Strach!'' odpověděla jsem a on se napil svého červeného vína.

,, Proč?'' otázal se dál a já znovu musela přemýšlet, abych našla to pravé slovo. Povšimla jsem si náznak škodolibého úsměvu.

,, Tajemno.'' zvolala jsem náhle. Moje odpověď ho zarazila. Chvilku jsme se na sebe beze slova dívaly. Jediné, co nás vyrušilo, byly služebné, které zrovna přinášely tác s naším jídlem. 

,, Myslím, že tajemno není tím pravým slovem.'' zvolal a stále ze mě nespouštěl oči.

,, Ne.'' bylo víc slov, které se k němu hodily, jenže řekl, že mám použít jen jedno slovo.

,, Ne?''

,, Srdce...'' vydralo se ze mě na povrch. Nevěděla jsem, zda ho to napadne, ale podle výrazu ano. Trochu se naklonil dopředu a zvolal: 

,, Nemám srdce!'' věděla jsem v jakém smyslu to říká. Trochu jsem polkla a vydechla další slovo.

,, Já.''

,, To, že jsem tě nechal na živu ještě neznamená, že jsem dobrotivý!'' už sršel vzteky. Prudce vstal, až jsem se lekla. ,, Patříš odteď mě! Mohu si s tebou dělat, co chci...'' jeho bláznivý smích mi duněl v hlavě.

,, Proč?''

,, Protože si jen loutka jako všichni ostatní!'' všechno jídlo, které měl před sebou prudkým pohybem ruky smetl na podlahu. Znovu jsem se neskutečně lekla. Jeho vztek byl tak silný, že otřásal celou místností. Začínala jsem se pořádně bát, ale nepřestávala jsem. 

,, Smrt.''

Zlomyslně se zasmál. ,, Neplním ničí rozkazy. Takže budeš žít, dokuď já neuznám za vhodné tvoji smrt...'' v ten moment se z místnosti vypařil jako pára nad hrncem. 


Kráska a zvíře | LokiKde žijí příběhy. Začni objevovat