Kráska a zvíře | Loki

11. Kapitola

Pomalu jsem začala otevírat oči. Místnost už byla zahalená ranním světlem. Rychle jsem vstala a doufala, že není moc pozdě. 

Seběhla jsem dlouhé schody a konečně vyšla do zahrad tohoto paláce. Bylo teplo a na trávě se dělala rosa. Zamířila jsem ke stájím, kde měl Loki být, avšak když jsem tak přišla, nikde nebyla ani noha. Jen koně vesele řehtaly. 

Vstoupila jsem do stáje a začala si každého z blízka prohlížet. Většina z nich se ode mě odkláněla pryč, jen jeden se ke mě sehnul a nechal se pohladit. Byl černý jako uhel a jeho popruhy nabíraly zeleno černý odstín. ,, Ahoj...'' zašetpala jsem mu do ucha a nepřestala ho hladit. 

Lehce jsem sebou trhla, jelikož jsem uslyšela něčí těžké kroky. Loki se ke mě pomalu začal přibližovat. Na sobě měl svůj typický oblek. 

,, Dobré ráno.'' zvolala jsem křehce. Neodpověděl. Místo toho se zahleděl na koně a nastavil svůj široký úsměv, který jsem u něj viděla pouze jednou. Pomalu ho začal hladit a já z Lokiho nemohla spustit oči. K němu se chová tak...tak jinak než k ostatním!

Prudce se na mě otočil, jelikož zbystřil můj spočívající pohled na něj a řekl: ,, Můžeme?'' jen sjem přikývla.

Začal vést svého hřebce ze stáje a poté, když se před námi rýsovalo volné prostranství, dodal příkazem: ,, Nasedni!''

,, Já-'' už jsem chtěl říct, že nevím jak, ale nedopověděla jsem to, jelikož mě zaskočil. Vzal mě kolem pasu a jako kdybych byla pírko mě vyzvedl na sedlo. Poodstoupil od koně a chvíli se na nás tak díval. Měla jsem strach. Bála jsem se, že udělá nějaký nepatrný pohyb a já spadnu. 

Na jeho tváři se objevil stejný úsměv jako předtím. Se špetkou zlomyslnosti, ale úsměv to pořád byl! ,, Může jet.'' dodal a já na něj spočinula zrak.

,, Ale -''

,, Nesmíš se bát! Prostě ho pobídni.'' nadechla jsem se a lehce koně pobídla. Hřebec se dal do pohybu. Stále se ve mě skrýval strach, ale moje podvědomí se ho snažilo potlačovat. 

KŘUP

,, Co to bylo?'' chtěla jsem vědět a srdce se mi hlasitě rozbušilo. Ať jsem svými špatnými jezdeckými schopnostmi rozbila cokoliv, bála jsem se Lokiho reakce.

,, Právě jsi rozbila snad nejstarší květináč tady na Ásgardu.'' nepodal to nijak naštvaně, nýbrž pobaveně. ¨

,, Moc se omlouvám! Neumím prostě jezdit...'' v ten moment jsem ucítila, jak kůň zpomalil. Loki se ladně vyšvihl na koně za mnou a já ucítila jeho teplo. Byl tak blízko! Blíž než kdy předtím. 

Do ucha mi zašeptal: ,, Vezmi tu uzdu. Budu tě krýt.''Nepřestával se usmívat.  Cítila jsem to! 

Znovu jsem se nadechla. Hřebec se dal znovu do pohybu a tentokrát, když jsem udělala chybu, Loki ji napravil. Teprve po půl hodině mi nechal volný přístup. Chytl se mého pasu. Rozbušilo se mi srdce natolik, že i on to postřehl.

,, Sentiment...'' zvolal mi potichu do ucha. 

Snažila jsem se nevnímat jeho blízkost. Teď jsem opravdu jela úplně sama. On byl pouze moje opora, kdyby se něco stalo.