Ztroskotanci

28. října 2025

Hans,19 let

Byly 3 hodiny ráno a já stále nemohl usnout. Svedl bych to na insomnii, jenže ta v tom vyjímečně prsty neměla. Tentokrát to byla vina mých vnitřních hlasů. Už zase v mé hlavě soupeřily s protichůdnými názory. Nejspíš bych to měl oznámit s patrným zoufalstvím, ale byl jsem za jejich návrat popravdě vděčný. Bez věčného štěbetání by tu bylo prázdno. Úplné ticho. Ve vzduchu by se tetelil přesně ten nepříjemný druh ticha, co křičí, až praskají ušní bubínky. Protrhává noc jako zkušená šelma plazící se pro kořist. Tiše.

Nedokázal jsem se zbavit svých myšlenek. Natož abych se v nich naučil orientovat.

Kolem hlavy se mi vytvořila bezedná síť chaosu, v němž jsem visel jako motýl v pavučině. Nebyl jsem schopný dobrat se k plnému vnímání, všechny nápady se nerozplynuly v pár osiřelých slov vytržených z kontextu, která mě budou obtěžovala tak dlouho, až z nich vznikla migréna.

Váza...květiny...zbraň...láska...smrt...váza...květiny...zbraň...láska...

Prudce jsem se posadil na posteli a tupě zíral před sebe. Po zdi se plazila děsivá chapadla nestvůry, co nejspíš toužila po mých kostech mezi svými kusadly. Už se to nedalo snést. Praštil hlavou o okraj postele a bolest mi na chvíli vytěsnila všechno ostatní. Doplazil jsem se ke zdi, abych ji celou osahal a ujistil se, že tam žádný bubák nebyl.

,,Vidíš? Je to jen ve tvé hlavě," vybavila se mi slova mé psychiatričky, kterou jsem ještě rok zpátky pravidelně navštěvoval, než mi došlo, že to nemá smysl, ,,Když budeš poctivě brát své léky, všechno zmizí. Dopřejí ti konečně klid."

,,To je právě to," zašeptal jsem skrz tmu, ,,Já nechci, aby to všechno zmizelo. Ty moje malé nestvůrky, já je potřebuju! Tomu ty nemůžeš rozumět, protože máš manžela a děti a rodiče, tebe bude vždycky někdo vítat, mě ne. Já mám jenom je."

Když mi došlo, že už zase odpovídám někomu, kdo tu se mnou není, rezignovaně jsem svěsil ramena. Dostal jsem chuť na pořádný hrnek kafe. Stiskl jsem kovovou kliku na dveřích do kuchyně. Bylo zamčeno. Nepamatoval jsem si, že bych zamykal. Přejel mi mráz po zádech. Nasucho jsem polkl a snažil se své podvědomí opít myšlenkou, že jsem možná jen v další noční můře. Že je to jako tenkrát, kdy jsem se probudil sedící na parapetu a pod nohama se mi motala jen prázdnota a výška. Tehdy jsem si nebyl schopný vybavit, proč jsem se tam vůbec posadil. Chtěl jsem skočit? Nebo jsem jen zadříml u západu slunce?

Vysoukal jsem ze sebe poslední střípek odvahy, který jsem potřeboval na to, abych otočil klíčem v zámku. Dveře se otevřely a za nimi na nikdo nestál. Byl jsem tu sám a v bezpečí. Těžko říct, jestli se to dá považovat za výhru. Nepřítomně jsem hleděl na světélko kávovaru ve tmě. Blikalo v pravidelných intervalech.

Blik. Tma. Blik. Tma.

Dostal jsem nápad. Vzít si místo kafe další prášek na spaní a doufat. Kolikátý v pořadí už by to byl? Druhý? Třetí? Asi třetí...

Text na papírové krabičce sliboval zázrak, který jsem nikdy nezískal. Klid. Odlepil jsem oči od lživého sloganu a znovu se podíval na mrňavý zdroj světla.

Blik. Tma. Blik. Tma.

Kašlu na to, řekl jsem si. Dobře jsem věděl, že už bych stejně neusnul, tak proč si nedat něco, co mi, sakra, chutná?! Zmáčkl jsem na kávovaru tlačítko s logem svého oblíbeného nápoje. Ozval se důvěrně známý zvuk a celým mým tělem se projel vítaný pocit úlevy. Hodiny ukazovaly 3:45. Dávno po Večerníčku. Jaká škoda. Měl bych dopít, jít se pomodlit a hajat. Kdysi to bývalo tak jednoduché...