Ztroskotanci

25. července

Nejvyšší čas jít domů.

Tahle slova padla na naší dnešní miniporadě, která byla samozřejmě na téma, o němž se mluvilo už několik dní. Taťjana z nás nedostala to, co potřebovala a už ani nezbyla žádná šance, že se někdy dozví pravdu. Držela nás tu zbytečně a navíc jí samotné docházelo jídlo a pití. Nečekaně to proto byla právě ona, kdo svolal všechny k důležitému rozhovoru. Přišlo mi vtipné, kolik věcí se změnilo od doby, co jsme tu takhle všichni pohromadě stáli naposled. Minule jsem ležela na gauči a Hans stál se zaťatými pěstmi vedle Adriána. Tentokrát jsme se k sobě s Hansem choulili v objetí na dece. Adrián ani nedorazil, což bylo jedině dobře, nikdo se ho o to neprosil. Mary i Ota stáli poblíž nás a zpívali si společně metalové hity, jakoby se nic nedělo. Minule měla na sobě Taťjana semišové šatky, tentokrát před námi stála jen v noční košili a oči měla zarudlé od pláče.

,,Asi všichni víme, proč jsme tu, že jo," zachraptěla.

,,To teda nevíme," ozval se nahlas Hans, ,,dnes jdeme domů, už s tím nemůžeš nic udělat."

,,Já chci to co vy," zakvílela nešťastně Tany. ,,Stýská se mi po domově, po dostatku jídla pohodlí, po rodině...ale mám poslání. Vy nevíte, jaké to je ztratit druhou polovinu vaší duše."

Hans se na mě podíval a pokýval hlavou. Smutně jsem se usmála a prohrábla mu vlasy. Zrovna v tu chvíli se Taťjana podívala našim směrem a znechuceně odvrátila zrak.

,,Nic jsme neprovedli," vložil se konverzace Ota. ,,Myslím, že už to sama cítíš, jen si to nechceš přiznat. Všechny nás to moc mrzí, vážně, přejeme ti, aby se tvá sestra vrátila, ale tím, že budeme tady, se nic nevyřeší. Pro nás pro všechny bude lepší, když se vrátíme tam, kam patříme. Je nejvyšší čas jít domů."

,,Nechápete nic," chrlila ze sebe Taťajna skrz slzy, ale nikdo už ji neposlouchal. Hans hledal vhodné nářadí, aby se popral se zámkem u hlavních dveří a ostatní stáli při něj. Mně bylo ale Tany líto. Nikdy jsem neviděla nikoho takhle na dně. Navíc ani mně se nedělalo dobře z představy, že tímhle všechno končí. Přišla jsem k ní, klekla si a přemýšlela jak ji správně oslovit. Raději jsem mlčela a jen ji hladila po zádech. Celá se třásla. Teprve až se konečně normálně nadechla a zvedla hlavu, všimla si, že u ní klečím. Popotáhla a hleděla na mě s očima malého vyděšeného kolouška ztraceného ve velkém světě.

,,To je dobrý, klidně už jdi," zamumlala nahořkle. ,,Určitě ti chybí tvoje perfektní rodinka, vyhřáté dečky a čajíčky, a abych nezapomněl, tvoji fanoušci čekají na novou fotku."

,,Mí fanoušci jsou mi ukradení," odpověděla jsem upřímně, ,,teď mě zajímáš ty. Chci se ti omluvit za...ty víš co... a hlavně mi přijde, že tě tu nemůžeme nechat v takovém stavu."

,,V takovém stavu jsem od té doby, co je Kristýnka pryč," štěkla na mě. Její náhlý vztek a agrese mě vyděsili. O kousek jsem se stáhla, ale Taťjana se vzápětí omluvila a nahodila falešný úsměv. Takový, který říká, že nic není v pohodě, i když se za každou cenu snaží předstírat, že je. Na nic dalšího už jsem se jí ale neptala. Musela jsem si totiž promluvit ještě s pár dalšími lidmi. Otočila jsem se a všimla si, že Hans nechal zámek zámkem a šel za mnou. Stejně tak dvojčata. Slíbila jsem si, že já brečet nebudu, ale když jsem si uvědomila, co mě čeká, až se vrátím domů a že ani jednoho z těhle skvělých lidí už nikdy neuvidím, nemohla jsem proti malým slaným kapkám bojovat. Nejsem dostatečně silná na to, abych se po tom všem vrátila domů, jenže kam jinam mám jít, běželo mi hlavou. Musím zpátky tam, kam patřím... Nová Charlotte ale říkala, že patřím k těmto lidem. K lidem, která mi má rodina rozhodně neschválí. Určitě mě hledala polovina světa, musela jsem tam venku způsobit katastrofu, po které mě okamžitě odvezou do naší vily ve Francii, kde budu držena jak ve vězení pod mnohem přísnější ochrankou než doteď. Tenhle scénář mě děsil. Byl jako noční můra, která se pro mě natahovala. A nejhorší je, že jsem pro tuto situaci neměla jiné řešení než neodcházet. Za svůj život jsem viděla hodně filmů, ve kterých se řešila podobná témata a pokud neumřeli, žili šťastně až do smrti. Hlavním postavám se vždy podařilo utéct od problémů někam hodně daleko, kde trápení neexistovalo. Minimálně do té doby, než vyšel v kinech druhý díl. Kdo uteče, vyhraje.