Ztroskotanci

1. ledna 2023

Ten den nepatřil mezi mé veselé chvíle. Byl to už týden od strašného zážitku, kdy jsem se vrátil z brigády stejně jako kdykoliv jindy a nemohl jsem vůbec tušit, že po otevření dřevěných vrzajících dveří starého bytu neuslyším mírumilovné skřehotání staré paní Anežky Břetavské. Ležela na zemi a ruku měla tak lehce položenou na vrásčitém hrudníku, jak to dělávala, když zpívala českou hymnu. Byla to největší patriotka pod sluncem. Věřila, že u nás v Česku jsou lidé hodnější než kdekoliv jinde na světě, přestože žádné cizince skutečně neznala. Neměla ráda cestování.

Tentokrát hymnu bohužel nezpívala. Ležela skutečně hrdinsky, jen s přivřenými ústy. Na mrtvém těle mě skutečně vyděsilo až to, že pár krásných očí nesvítil. Vypadala jako někdo, komu ani smrt nebo nemoc nemůže jas z pohledu vzít. Přesto tam nebyl. Na kuchyňské lince ležela podepsané závěť, ze které jsme si dělali legraci. Už ode dne, kdy jsme se seznámili, neustále žertovala o smrti a když jsem se jí zeptal, proč to dělá, řekla jen, že se jí popravdě bojí a humor jí pomáhá se proti tomu strachu bránit. A tak jsme jednou sepsali závěť, ve které všechen svůj majetek odkázala mně. Neměla rodinu. Žádné děti. Žádná vnoučata. Ti, se kterými nějaké pokrevní vazby měla, už dávno zemřeli. Znala jen mě. Ani tak jsem nečekal, že to skutečně udělá. Zíral jsem střídavě na kus papíru a na nehybné tělo. Nevěřil jsem ani jednomu z vjemů. Nestyděl bych se říct, že mi chybí víc než lidé, co mě vychovávali. Ona mě totiž zachránila. A pak jsem zůstal živý na pohřbu, na něž ona dorazila mrtvá. A o týden později tu byl Silvestr.

Potloukal jsem se ulicemi ještě osaměleji než v časech, kdy o mě opravdu nikdo nestál a já nic neměl. Pod mostem u klidné řeky leželi dva muži, kteří pohřbeni nebudou a nad nimi jakýsi roztřepenec, neváhal a začal mi nabízet omamné látky ze svého repertoáru. Uvažoval jsem, že za těch pár drobných, co mě hřály v kapse, bych si mohl koupit odreagování, ale neudělal jsem to. Už kvůli ní jsem nemohl, slíbil jsem stařence, že s tím přestanu a pak taky kvůli sobě. Nechtěl jsem zase skončit jako troska. Posadil jsem se na lavičku za jedním z nočních barů. Z tohohle úhlu vypadal skoro až mrtvě, ale vibrující země v jeho okolí jasně prokazovala tep života za obrovskými zdmi pokrytými graffiti. Lidé tam uvnitř natáčeli videa na instagram a tvrdili, že jsou šťastní. Lež, která stojí peníze. Stejně jako drogy. Z tmavého zadního východu se vypotáceli tři kluci, které jsem znal, ale nepozdravili mě. Zajímalo mě, jestli jsou na tom pořád tak zoufale jako tehdy, kdy jsme se společně velmi neomaleně učili krást, abychom neumřeli hlady. Našli si práci? Domov? Zabočili a přidali se k venkovní akci. Nadšeně zdravili dealera a z kapes vytahovali petardy. V mé kapse se nacházel jen deníček poezií, do kterého jsem naškrtal:

Blyštivé mince na dně oceánu.

Dopis plný škrtání nevlídných slov.

Zářící vstup do zamčeného klubu.

Zákazy, hranice těžké jak kov.

Tři vyškrábané tváře na fotkách.

Rozsypané perly pod postelí.

Síťka, s níž motýli už nepochytáš.

Mapa pokladu ukrytá v lahvi.

Seznam nedosažitelných cílů

už dávno není moje gusto.

Mám spíš strach o svoje stvůry,

bez kterých by bylo pusto.

Bojím se, že zmizí jako stín.

Bojím se, že chtějí odejít.

Bojím se, do čeho se zas probudím.

Bojím se, že se jejich očím zošklivím.

Kůže horká jako plamen v krbu.

Válení sudů v heřmáncích.

Půlnoční túry na půdu.

Dojemný závěr v příbězích.

Nemusel jsem si ani zapínat baterku na mobilu. Písmo mi osvětlila duhová rachejtle. Všichni okolo byli tak veselí (nebo tak mimo), že je ani netrápilo, co všechno si pro ně může nový rok přichystat. Kdo ví, možná, že to bude černá v kostele.

Byl jsem zrovna na odchodu, když mě zlákal zvuk pláče. Napadlo mě, že jsem si to jen vymyslel, abych se necítil tak špatně, že jsem jediný, kdo se v prvním dni v roce nebaví. Pak do mně ten plačící ale zezadu vrazil. Otočil jsem se a zděšením zacouval. Málem jsem zakopl o vlastní nohu. Přede mnou se sama do sebe choulila polonahá dívenka. Holá prsa si křečovitě svírala jednou rukou a tou druhou, zbrocenou v krvavé lázni, se natahovala po mně. Dlouhé světlé vlasy plazící se až k bokům jí pročesával vítr. Z očí jí vytékala úzkost v podobě dvou černých vodopádů. Ulice se rozsvítila další sérií světel z ohňostrojů, což mi umožnilo vidět, jak byla potlučená. Snažil jsem se odhadnout její věk. Rozhodně byla mladší než já a to ne jen podle výšky, pod vrstvou make-upu a výrazného, napůl rozpatlaného líčení se ukrývala malá holka.

,,Prosím," zakňourala dětským hláskem, ,,pomož mi." Ale neřekla mi jak. Jak jsme jí měl pomoct? Ponořil jsem ruce do kabátu. Nosil jsem u sebe teplý šál zesnulé Anežky pro všechny možné i nemožné případy. Nenapadlo by mě, že ho využiju na tohle.

,,Na," hodil jsem jí ho, ,,když si ho omotáš kolem sebe, už ti nebude taková zima. A...taky si tam nebudeš muset držet tu ruku." Objala ho, roztřesená zimou a zakvílela. Nevěděl jsem, co víc jí nabídnout. Štítil jsem se její bílo-rudé dlaně. Nemohl jsem jí dovolit, aby se mě dotkla. Děsila mě tak, že jsem z místa raději utekl.

3. ledna jsem rozpoznal její obličej na jednom instagramovém postu. Nadšeně se na něm křenila. Titulek pod úsměvem však hlásal NEZVĚSTNÁ.