Ztroskotanci

Víš, že ona to ví

Hans

Už jsem se jakž takž uvolněný ukládal ke spánku, jenže v tu chvíli na mě skočila puma. Její ostré drápy se mi zaryly hluboko do zad, její hladové vrčení mi znělo těsně u ucha, bezmocně jsem si prohlížel pár zelenomodrých očí a vyceněné tesáky. Udělalo se mi tak mdlo, že jsem polohlasem žádal monstra, aby mě rozsápali dřív, než to udělá to odporné zvíře.

...

,,Zvíře?" zaslechl jsem náhle něžný ženský hlas. Otevřel jsem oči a puma byla pryč. Nade mnou se skláněla ta francouzsky mluvící cácorka, co se zapřísáhla, že už se mnou mluvit nebude. Modrozelenýma očima si mě prohlížela.

,,Je ti dobře?" zeptala se ustaraně. Připadal jsem si trapně jak snad nikdy předtím. Úleva, že mě neloví krvelačná bestie, se ve mně mísila spolu se vztekem, že jsem působil o to víc jako individuální případ. Její otázku jsem proto raděj odmáchl rukou. Dál už se o mě naštěstí nezajímala, na to byla chytrá dost, ale i tak měla spoustu otázek na všechno ostatní. ,,Nechtěla jsem tě vyděsit, je však důležité si seriózně pohovořit," změnila tón a přestala se mě dotýkat. ,,Ty spolupracuješ s TýeM?"

,,Záleží na tom, co si představíš pod pojmem spolupráce," odpověděl jsem znuděně.

,,Dobře. Takže pokud se nemýlím, celé to divadlo s hledáním klíčů, nebylo nutné," domyslela si chytře a já, ač nerad, musel přikývnout. ,,Víš, kde jsou?"

,,Nevím," bránil jsem se s rukama nad hlavou.

,,Ale ona to ví," nenechala se Chérie odbít. ,,A ty víš, že ona to ví a přesto jsi nikomu neřekl, že to ví, protože s ní spolupracuješ!"

Její rádoby chytrost mi začínala lézt pěkně na nervy. Kdysi jsem se naučil, že když nevíte kudy kam, je nejlepší odpovědět otázkou. Vybral jsem takovou, na kterou jen tak neodpoví.

,,A proč myslíš, že to dělám?"

Na moment zmlkla, ale netrvalo dlouho a rozjela se nanovo.

,,To já nevím, jisté však je, že máš nějaký motiv a ten odhalím, protože jestli ne, všichni se dozví, co máš za lubem. Hlavně Candyman, pochopitelně, a tomu se to líbit nebude."

,,Páni, vyhrožuje mi malá holka," odsekl jsem. ,,Kolik že ti vlastně je?"

,,Ptát se žen na věk je nezdvořilé," upozornila mě s nosánkem nahoru. Podle těch umíněných manýrů jsem si domyslel, že to bude nevyvinutá puberťačka. Někdo by jí měl srazit hřebínek. Na druhou stranu to není její chyba, řek jsem si, nýbrž chyba její výchovy. Pořád ovšem mohla dopadnout hůř. Nakonec se zvedla a začala pochodovat okolo. Oba jsme trapně mlčeli. Ona se snažila navázat oční kontakt, já usiloval o pravý opak. Modlil jsem se, ať už konečně někdo vyjde, nebo ať se přestanu třást, zkrátka, aby se NĚCO stalo. Jen jsem na to pomyslel, madam jasnovidka si začala postupně rozepínat kabát. Mám dojem, že ho měla na nějaký čas rozepnutý i včera, ale to, jak je oblečená, nebo spíš NEoblečená pod ním, jsem si všiml až teď. Teda ne, že bych ji tak zaujatě pozoroval, ale ona provokovala schválně. Prošla kolem mě vycházkovou chůzí a jen tak rádoby si ve spižírně vybírala, co si dát dobrého a ke každé věci zvlášť se sklonila až úplně dolů.

,,Je tu jídla akorát na celý měsíc," podotkla. ,,Tak jak dlouho nás tu plánujete věznit?"

Vřela ve mně krev. ,,Nejedná se o vězení," opravil jsem ji podrážděně. ,,TM si prošla peklem a má za to, že viníkem je někdo z vás, protože jiné vysvětlení není, chápeš? Snaží se být milá, seznámit se a mimo jiné odhalit toho, kdo jí tenkrát zničil život. Není zákeřná."