Ztroskotanci

Ještě není vhodná chvíle

,,Žije," houkl kdosi nade mnou a já sebou prudce trhla. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Usnula jsem? Pokusila jsem se otevřít mobil, abych se podívala na čas, ale obrazovka zůstávala černá nezávisle na tom, kolikrát jsem zmáčkla tlačítko pro zapnutí. Byl vybitý. Jak jinak. Otráveně jsem zakňourala a otočila se za hlasem. ,,Co?" zeptala jsem hloupě. Navíc jsem se nechala přerušit svým vlastním zívnutím, takže ať už se ptal kdokoliv, neměl šanci mi rozumět. Zaostřila jsem. Viděla jsem takhle čerstvě po probuzení dost rozmazaně, ale mám dojem, že to byla Šája, teda Chérie.

,,Žije," zopakovala. ,,Byl jen v bezvědomí, ale teď už je vzhůru a v pořádku. Nezpůsobila jsi mu vlastně vůbec nic vážného." Jo, byla to Chérie. Její hlas bych poznala za každé situace. I kdyby přemnožení holubů způsobilo apokalypsu. Dobře, to se možná nestane, ale vážně, i tehdy bych ji poznala.

,,Super." To bylo jediné, na co jsem se zmohla. Super. Žádné: To je super, že žije, já už se o něj bála, nebo Díky Bohu! , neřekla jsem ani, že se to celé semlelo tak náhle a všechno mě mrzí a rozhodně mu to vynahradím. Jak že to říkala Mary? Že zajdem na kafe? Ano, zajdu s Otakarem na kafe, mám to v plánu hned potom, co vyjdu tyhle schody. Super. Bez obalu. To byla má reakce. Ne, že bych na ni byla nějak pyšná. Jen jsem v tu chvíli asi moc nemyslela. Nebo mě to nezajímalo. Usnula jsem v nepřirozené pozici a po probuzení mě bolelo celé tělo.

,,Kolik je hodin, prosím tě?" zeptala jsem se jak strhaná matka, co zrovna odrodila páté děcko.

,,Je stále 28. červen, 8:30 ráno," odpověděla monotóním stylem nově najaté sekretářky. Další věc, co jsem nepochopila. Mohla mi přece jen ukázat svůj mobil. Nebo mi odseknout, abych si to zjistila sama. Proč odpovídat takhle složitě? Ještě mi nabídla ruku. Nechtěla jsem se do ní důchodcovsky zapřít, takže jsem raději odmítla a klopýtala zpět směrem do hlavního prostoru skateparku.

,,Nebylo by jednodušší vyzout si ty lodičky?" oslovila mě Charlotte s pachutí výsměchu. ,,A mezi námi děvčaty, tam, kam se chystáš jít, bych nechodila. Bloody Mary i Candyman tam totiž ještě pořád jsou a nemají moc dobrou náladu."

Zastavila jsem se.

,,Mimochodem, nebyl náhodou Candyman gay?" zeptala se ještě Chérie přímočaře a lehce se uchechtla. ,,Navíc jako vrah stál za starou belu, protože se nechal zabít jednou ze svých vlastních obětí. Docela bizár, že?"

Aha. To jsem nevěděla. K čemu přesně mi to bude?

A vůbec, kde bere zrovna tahle holka čas na - Ok, už toho nechám, ale pořád mi to neleze na mozek. Ale když už se o něm bavíme, uznávám, že Dean Arnold cosi ejkejej Candyman musel být opravdu vrahem na dvě věci. Na hovno a na nic. Pardon.

Mnohem víc než nějaký vrah můj mozek ale zaměstnávaly představy o tom, jak se na mě dvojčata vrhnou a vyškrábou mi oči. Nebo jak si mě servírují na talíř za zvuku písní kapely Slipknot. Přejel mi z toho mráz po zádech, nebudu lhát, ale v případě, že by se rozhodli mé včerejší extempore soudit, mám v záloze několik pádných argumentů, protože jsem vlastně jen bránila svého známého. Neměla jsem prostor přemýšlet, jestli je to dobré řešení. Jo, přesně tohle jim řeknu a zmlknou, opakovala jsem si svou utěšující mantru, zatímco jsem procházela krčkem do jámy lvové. K mému překvapení se odtud neozýval uši drásající jekot jako několik hodin dozadu, když jsem šla spát, ale to se mělo okamžitě změnit. Chérie mě dovnitř musela vyloženě dostrkat jako nějakého zločince, co bude pro ostrahu viset.

Hans a Adrián se opírali o zeď, popíjeli brandy jako muži na úrovni, což tedy rozhodně nebyli (ani jeden z nich) a nahlas se smáli svým interním vtipům. Z pohledu na ně mě zamrazilo. Přála jsem si sice, aby se všichni seznamovali, propadali klidné přátelské atmosféře a tak dále, ale ne beze mě. Měla bych mít všechno pod kontrolou. Jenže nemám. Sledovala jsem jejich rozpustilé úsměvy a kupil se ve mně vztek. Spontánní spojení těch dvou zaneprázdnilo mé myšlenky natolik, že bych si samotných dvojčat ani nepovšimla, kdyby na mě Mary nepromluvila.