Ztroskotanci

22. července

Ota

Potřeboval jsem si promluvit s Chérie. Vztahový expert sice nejsem, ale její splašené city, které sdílí s Hansem, se zrodily asi jako výbuch sopky. Nezrodily se. Byly jen někde schované a sotva se vydraly na povrch, propukly v hádku. Napětí mezi těma dvěma bylo naprosto hmatatelné. Sedět vedle nich a užívat si jejich vzájemnou chemii je jedna věc, ale dřív nebo později se situace zlomí a najednou jsem prakticky součástí hlavního děje a dokážu se citově napojit na toho druhého. Oba byli zničení a zlomení. Na pokraji sil se plazili od sebe místo toho, aby táhli za jeden provaz. Riskují tím úplně všechno. Když zůstanou spolu, dají tomu čas a opravdu intenzivně se do sebe zamilují, můžou tak společnými silami napravit zlo, které na nich život napáchal. Když se ale rozdělí a půjdou oba už tak dost vyčerpaní ještě proti sobě, roztrhají si duše. Tomu jsem odmítal přihlížet.

Uzlíček neštěstí, který jsem hledal na sebe upozornil sám. Byla skrčená kdesi v rohu a zpívapa si: Regardez moi, ou du moins ce qu'il reste. Regardez moi, avant que je me déteste. Quoi vous dire, que les lèvres d'une autre ne vous diront pas.

Ne, že bych rozuměl jedinému slovu, co jí vyšlo z pusy, ale jak natahovala jednotlivé verše a a s hlasem jí cloumal pláč, nepotřeboval jsem znát význam, abych taky ucítil, že mi něco spadlo do oka. Navíc to byla písnička z Eurovize z roku 2021, ze které všichni šíleli.

,,Hezky zpíváš," pochválil jsem ji. Cukla sebou a probodla mě svýma ubrečenýma očima. Naštvání, že jsem ji vyrušil, ale hned vystřídal nasládlý vděk.

,,Děkuji," pípla trochu zahanbeně a pokusila se vstát, v čemž jí zabránil nízký tlak a zase se rychle svalila do sedu. Trochu mě to vyděsilo, tak jsem k ní přiběhl, ale naznačila mi, že se o ni nemám bát. Slzy už jí na tváři začínaly zasychat, takže se ke mně otočila zády, aby si je mohla rukama otřít. Z nové mikiny jsem vytáhl balíček kapesníků a nabídl jí. Jeden si s úsměvem vytáhla a při té příležitosti se i vysmrkala. S otázkami jsem na ni nespěchal.

,,Lepší?" byla první věc, na kterou jsem si dovolil se zeptat po několik minutách ticha.

,,Ale jóó," vypadlo z ní tak divným způsobem, že jsem měl právo pochybovat. Tázavě jsem nadzvedl obočí a doufal, že se dozvím víc. Charlotte zaklonila hlavu a zamyslela se.

,,Dám ti prostor," uklidnil jsem ji, aby si mohla v klidu sesumírovat myšlenky. ,,Nebudu na tebe tlačit, ale když se z toho vypovídáš, můžeme spolu vymyslet řešení."

Krčila obočí, jak jí to všechno běželo zběsile hlavou a pak se zničehonic převrátila na bok.

,,Ne, to nejde," zamumlala, ,,ty bys mě litoval a chtěl, ať to spravím, byl bys úplně stejný jako tvá sestra. Já teď nechci nic dávat do kupy, jasné?! Stačí, že dám do kupy sama sebe."

,,O to tu ale taky jde," vysvětlil jsem jí mile, ,,souvisí to spolu. Když mě necháš, pomůžu-"

,,Takových už tady bylo, co mi prý chtěli pomoct," vysmála se mi do obličeje. Musel jsem se kousnout do jazyka, aby ze mě bez přemýšlení nevyletěl žádný pasivně agresivní blábol.

,,Dobře," odpověděl jsem naprosto klidně, ,,nech si to projít hlavou. Víš, kde mě najdeš."

Už jsem byl na odchodu, ale zrovna v ten moment se na mě vrhla a strhla mě dolů k sobě.

Málem jsem se kvůli těm jejím neuváženým změnám nálady praštil o ostrý roh stolku vedle.

Neřekl jsem však ani slovo.

,,Nevím, kde tě najdu, pořád někam mizíš! Kdybych se rozhodla, že o tom přece jen potřebuju s někým mluvit, už bych neměla s kým, takže bude jistější, když mě tu nenecháš samotnou a přineseš nějaké dobré jídlo," poručila si s tak roztomilým úsměvem, že jsem ji nemohl odmítnout, i když bylo její přání spíše rozkaz. Asi už jsem pochopil, co na ní Hans vidí. Nepotřebovala ani make-up, ani žádná líčidla, aby vypadala božsky. Před chvílí ještě brečela a pak najednou svým úsměvem rozzářila celou velkou budovu. Málem už jsem se taky zamiloval, ale měl jsem důležitější poslání - přinést něco, co bude mademoiselle chutnat. A taky známé pravidlo zní, že na cizí se nesahá a na kamarádovy už vůbec ne! To bych Hansovi nikdy neudělal. Odněkud se mi podařilo vyštrachat bílou čokoládu s brusinkami. Vypadala sice trochu prošlá, ale řekl jsem si, že to risknu. Datum spotřeby jsem za tu cestu od spíže k Charlotte nikde na obalu nenašel, takže risk byl jediná možnost.