Ztroskotanci

5. července

Dny se vlekly a nic se nezměnilo. Teda až na to, že Hans se nebaví s Adriánem a Adrián se zas nebaví s Hansem. Jejich přátelství zmizelo stejně rychle, jako se objevilo a nikdo tomu nerozuměl.

Ota nikdy nevylézal z pokoje, jídlo a vše potřebné mu nosila jeho protivná sestra, která mi lezla na nervy tím, že u sebe nosí hrdě můj nález a taky tím, že nemluví s nikým jiným než se svým poslušným štěnětem.

Chérie zbledla a někde vytrousila veškerou svou krásu. Nechala se kompletně pohltit neštěstím. Vyhýbala se Adriánovi, skrývala se za Hanse. Nenapadlo mě se vyptávat, co se mezi nimi stalo, bavilo mě vše jen pozorovat. Studená válka zatím neústila v nic horšího.

Jo, mimochodem, sice to trvalo dlouho, ale už jsem se zbavila toho otravného zlozvyku sahat si stále na zahojený šrám táhnoucí se přes můj bok. Teď jsem si lem trika vyhrnula naposledy, jen abych zkontrolovala to místo. Nebylo na něm nic než hladká ucelená kůže. Zezadu do mě někdo vrazil. Pustila jsem tričko a chtěla se po dotyčném ohnat, jenže pod napřaženou rukou mi proletěl jen zatoulaný motýlek. Charlotte.

Zůstala tichá, zvedla pár prstů na znamení, že se omlouvá. To nemusela. Předem jí bylo vše odpuštěno. Z pohledu na ni mě rozbolelo srdce. Jak v sobě může někdo tak nádherný těsnit tolik hnusné bolesti? Přála jsem si mít tu možnost ji od všeho trápení očistit. Takové případy jsou důvodem, proč jsem se začala vzdělávat v oboru psychologie. Abych jednoho dne vytáhla z propasti toho, kdo do ní nepatří. Někoho mladého a krásného, nejlépe ženu. Cvičila jsem si nejrůznější praktiky na Hansovi, ale Charlotte je úplně jiná. Bojím se dotknout její duše. Je pro mě něčím posvátným a neprobádaným. Třese se u mě, i já se z ní celá třesu. Dělám nerozumné, neprofesionální věci. Dopouštím se jedné chyby za druhou a kdo ví, jestli bych ji náhodou nerozbila. Manipulaci s tak křehkým zbožím si nechci vzít na svědomí. Přitom když mě během seznamování prosila o čaj s rumem, zdálo se mi, že byla silná, měla v sobě mnoho potenciálu a nebála se projevit. Ale pak ta divokost zmizela. Skryla ji v sobě a já nevím proč. Pokusila jsem se ji oslovit, několikrát, ale vždy bez úspěchu. Nevěřila mi. Před chvíli tu byla a zase se mihla jako plamen svíčky a se suchým rohlíkem v ruce a se slzami na tvářích odběhla, jak je jejím dobrým zvykem. Kde jsem já selhala, musel evidentně nastoupit nedoléčený ubožák, co odmítá brát svoje prášky. Můžu dovolit, aby padla do rukou zrovna jemu?

Tu otázku si nechám až jako moučník, usoudila jsem nakonec. Hodila jsem si svou tašku s věcmi na rameno a odšourala se do úklidové místnosti za barem. Dnes už v ní není nic dalšího kromě koštěte a dětského bazénku, který tu byl zapomenut partou bývalých zaměstnanců zkrachovalé firmy v jedné z krabic. Taška letěla do kouta a ve skříni pod dřezem čekal kýbl s odstátou vodou. Než jsem jej vlila do provizorní vany, ještě jsem zkontrolovala, jestli má ideální teplotu. Naplnila jsem bazének a postupně začala přidávat i všechny bublinky, mýdélka a koupelové soli, co jsem měla s sebou. Do malého prostoru jsem se sotva vešla, takže žádný velký komfort, ale i tak jsem se po nějaké době dokázala uvelebit. V místnosti bez oken a bez žárovek, byla naprostá tma a z mého mobilního telefonu se linula melodie písně od Conana Greye.

I wanna feel all the love and emotion, be that attached to the person I' m holding. Someday I'll be falling without caution, but for now I'm only...people watching.

Cítila jsem se, jako by mi Hans sebral můj projekt. Během jediného týdne si zázračně získal důvěru dívky, kterou jsem toužila zkoumat a studovat po celý svůj život. Nic by nemělo být tak jednoduché a rychlé. Doufám, že právě díky tomu, jak nepřirozeně jejich "nevímco" vzniklo, nevydrží jim dlouho. Přijde mi absurdní, aby se do sebe někdy v budoucnu zamilovali, ale pokud k té tragédii dojde, musí si bezpodmínečně zlomit srdce, ať z toho taky něco mám. Potřebuju mít své mazlíčky zraněné a na kolenou, aby se vždy rádi vrátili ke mně. Úplně nejradši bych volala na policii, že mi byla ukradena vzácná věc, jenomže lidé bohužel nejsou věci, tudíž se technicky vzato nedají ukrást. Nejsou ani vyšlechtěnými druhy výstavních psíků, za které slíbíte vysokou odměnu a do druhého dne vám je případný zlodějíček zase hezky vrátí. I tak každý člověk usiluje o to, aby vlastnil člověka. V manželství si lidé předávají prstýnky se slibem, že od toho památného dne jsou svoji, ale dokonce ani tehdy si navzájem nepatří. Lidská bytost nemůže být součástí něčího vlastnictví. Hra na romantické - "Jsi jen moje a nikomu tě nedám," je hloupoučká v tom, že se na tohle se nikdo neptá. Jednoho dne nakráčí do dveří někdo lepší a rozhodně nebude vypisovat faktury a prosit o podpis, aby si mohl odvést svůj nový objev. Zjeví se, nabere si plnou náruč lásky a odejde. Člověku pak nezbude nic, pro co by se radoval a přesto nesmí podat žalobu.

To já v takové situaci bych asi vyběhla na balkon a křičela z plných plic, že jsem byla okradena. Kolemjdoucí by se ptali, o jakou částku jsem přišla a já bych nevěděla, co mám říct, protože mě ve skutečnosti o žádnou část mého jmění nikdo neobral. Pak bych zalitovala, že bylo zrušeno otroctví, protože jako jediné umožňovalo dělat z lidí majetek. Otrok se dal snadno nahradit, jako když se zlomí koště. Nebude se nad ním plakat, prostě jen koupíte nové. Ale dnes už jsou lidé nenahraditelní. Tím, že jsme se rozhodli dát přednost citům, jsme si podepsali ortel.

Ale vždyť nám vlastně nevadí ztrácet pozlacené úlomky srdcí. Na to se dá zvyknout.

Kdysi jsem si vzala jsem si do hlavy, že tohle všechno změním. Že změním svět. Přečetla jsem tolik knih, snažila jsem se a stejně mě místo mé vysněné knihovnické školy vzali na učiliště. Zpětně se musím smát, jak špatně jsem to nesla. Nevěděla jsem, že jen krátce po prvním fiasku mělo dojít k události, která v mém dokonalém Barbielandu způsobí nenapravitelnou trhlinu. Chtěla jsem vrátit čas, vzít zpátky spoustu slov...

Na učňáku (trčela jsem v tom ghettu naštěstí jen jeden rok) jsem potkala spoustu lidí, co narozdíl ode mě nevěděli o životě, natož pak o smrti, vůbec nic a jejich zvláštní názory mi pomohly odpoutat se od vzpomínek. Ale malá jiskra ve mně přece jen zůstala. A jak se říká podle slavné série od Suzanne Collinsové - jiskra zažehla požár a když jsem se spálila já, oni se shoří také. Z téhle myšlenky vznikl plán shromáždit podezřelé ve skateparku a držet je tu, dokud nekápnou božskou. Jen co se dozvím pravdu, hodlám se pomstít.

Myšlenka na pomstu se mi v hlavě zrodila až po události s kapesním nožíkem. Do té doby bylo mým cílem pouze stát se hrdinou a uzavřít starý zaprášený případ, který zůstal jako těžký kámen na srdci mnoha lidem. Navzdory všemu, co dělo, jsem se chovala mile.

Kdo mě znal, tvrdil, že bych neublížila ani mouše. Mluvili o mně jako o "duši andělské". Nejvíc si mě pochvalovala babička, která byla toho názoru, že kdyby všichni smýšleli jako já, svět by byl ráj. Taková jsem skutečně byla...až do teď.

Tolik jsem se snažila Hansovi vymluvit jeho negativní názor na lidi. Teď ho chápu.Chtěla jsem věřit, že si každý zaslouží další šanci, ale i můj pohár trpělivosti přetekl.

V každém se může kdykoliv probudit zlo. Ani já, ať si říkají, co chtějí, jsem nikdy nebyla nejčistší lilie. Někde to ve mně muselo být, běžně se totiž nestává, že děvčátka, co nosila v hlavě jen světový mír, přehodí z nuly na sto a stanou se z nich vypočítavé mrchy toužící po pomstě. Měla jsem právo se vztekat, chtít znát pravdu a přát si dopadení toho, kdo je zodpovědný za psychickou újmu rodiny Miklových, ale kdybych v sobě neměla skrytou osobnost, zachovala bych se jinak. Nejspíš bych zůstala uzavřená do sebe. Trauma vždy všechno změní, ale duši vysát neumí. Dokáže z ní jen odstranit růžový oblak a odhalit bouři, která se skrývala pod ním. Ne, opravdu jsem se nevyžívala v představách, jež mi ten den v úklidové místnosti ovládly hlavu, ale měly stimulační účinky. Díky nim jsem se necítila tak obehraně.

Z venku k mým uším dolehl pokřivený hluk. Znělo to, jakoby se čerti ženili.

Napřed jsem si chtěla ponechat svůj relax a dál si v něm pitvat nejrůznější teorie a plány, ale po nějaké době už začal být randál venku venku nesnesitelný. Taky jsem si uvědomila, že bych se možná měla obávat, jestli tam náhodou neřádí Mary. Vůbec mi k ní nesedělo, že by to byla nějaké děsivá násilnice, ale pravdou je, že ona by to do mě taky nejspíš neřekla a přesto jsem jí v ten moment, kdy jsem jí vyhrožovala nožem, seriózně chtěla ublížit. Zabalila jsem se tedy do ručníku a bojovala s chladem, který se opřel do mých holých nohou, jakmile jsem stála na ledové podlaze. Pootevřela jsem dveře a škvírou pozorovala okolní dění. Hrozivou Scarlet Odkráglovou jsem nikde neviděla, zato se tam ochomýtali jiní. Charlotte se svýma ručkama tenkýma jak párátka se snažila opakovaně napadat zámek a Hans jen tak stál vedle a zarytě mlčel. Charlotte po něm jistě vyžadovala víc, po tom, co na vlastní oči viděla jeho schopnosti, ale bylo poznat, že jsem si toho magora vypiplala důsledně. Nechal je se trápit, i když by už tolikrát mohl zasáhnout a dostat je odsud. Hrdost mě příjemně hřála a tak jsem vylezla ven a počkala, až zcela přirozeně navážeme oční kontakt, abych na něj mohla hodit děkovný kukuč. Když jsme se jeden do druhého zahleděli, mrkla jsem, on se však podíval jinam. Celý se napnul zlostí, něco mi vyčítal. Na něco takového bych ani nemusela být odborník, potvrdil by to každý, kdo by jeho uhrančivé oči viděl. Já ale přece nic neudělala...