Ztroskotanci

Čtyři esa

V životě by mě nenapadlo, že je možné, aby netanečník strhal tanečníka. Vážení, tenhle moment si poznačte jako odstrašující příklad. Hans mě totiž musel z pokoje vynášet v náručí. To je tak, když se dlouho netrénuje, pak uděláte pár kroků, jedete naplno, tak, jak jste byli zvyklí a ono ne! Nejen, že jsem necítila nohy, (klidně bych zvládla jít po rukou, než se nechat potupně přenášet z jednoho místa na druhé) , ale já necítila ani zbytek svého těla. Když mě Hans pokládal na zem, Marie i Ota zděšeně přiběhli, aby zjistili, co se se mnou stalo, jestli dýchám, už byli připraveni na resuscitaci, ale Hansův potutelný úsměv jim asi prozradil, že to nebude nutné. Já jsem je v tom chtěla nechat, předstírala jsem mrtvolku lépe než jakýkoliv pes. Nakonec jsme to s Hansem nevydrželi a propukli v šílený smích. Dvojčata si nahlas oddychla, ale hned na to už po sobě házeli otrávené pohledy a začali se na nás ksichtit.

,,Co jste vy dva dělali, že je z toho tak vyřízená?" chtěla vědět Mary a podle laškovného jiskření v jejích očích bylo jasné, na co právě myslela. Hans vytřeštil oči, což Otu rozesmálo. I já bych se tomu určitě smála, kdyby se mi nevrátila TA vzpomínka. Rychle jsem zaplašila slzy a předstírala, že je vše v pořádku. Jen Hans si všiml, jak jsem zbledla.

,,A už dost těch narážek," umlčel smějící se partu a znova se starostlivě obrátil na mě. ,,Mám ti donést vodu? Nebo si potřebuješ lehnout a chvíli na to nemyslet? Řekni si."

,,To je dobrý," zamumlala jsem a setřásla výčitky i bolest ze stolu. Za všechno si můžu sama a už to nemůžu svádět na to, že jsem prokletá. Proklela jsem se sama a proto bych to teď neměla ostatním kazit a rozjedeme tady velkolepou párty. Nebo si budeme jen říkat vtipy.

,,Fajn, už jsem se z toho náročného tanečku jakž takž vzpamatovala a víte, co mi došlo, děcka? Že je tu příšerná, ale opravdu nesnesitelná nuda!" Marie zavýskala. Hans mi sice můj výstup nevěřil, ale rozhodl se nechat to být, aby z toho nebyla hádka. Byla jsem mu za tenhle mírný ústupek vděčná. Ota vytáhl karty a s Hansem si tak okamžitě padli do noty. Já jsem byla jediná, kdo žádnou karetní hru (kromě kvarteta s Disney princeznami) v životě nehrál, takže jsem se chvíli cítila jako z jiné planety, ale naštěstí mi ostatní vše vysvětlili.

,,Než začneme hrát, chce to přípitek," zvolala jsem, ale nikdo se moc nechytal. Jen Marii trochu prozradily její rty pokřivené do úsměvu. Stydlivě sklonila hlavu, protože moc dobře věděla, že její bratr bude proti a nevydala ze sebe ani hlásku. Hans se nadechl, ale následně taky zmkl. Takže tu máme dva stydlíny a jednoho abstinenta. Super. Jak na ně?

,,Teď jsem tě nachytala Maruš, už svou touhu nemůžeš dál skrývat! Dáš si víno? Jasně, že si dáš víno, co jiného bys pila? Ne, Otíku, ty jí to nezakazuj, slibuju, že to mám pod kontrolou a pokusím se ti sestřičku neopít a ty, Hansi, káčátko moje, jako jediný z nás si můžeš legálně přiťuknout. Spoléhám na to, že uděláš proslov!"

Ještě jsem nepoznala člověka, co by mě odmítnul, když na něj hodím svůj ultra pro max prosebný výraz. Takže si nakonec nechali nalít všichni. Červené, samozřejmě. Nejen že sklenice zbarvená do ruda krásně ladí s přezdívkou Bloody Mary, ale i s přezdívkou Candyman a navíc je mnohem stylovější a chutnější než víno bílé. Nemohla jsem dočkat, co Hans vymyslí, až bude majestátně stát nad námi, protože já to s tou řečí myslela vážně.

,,Inu, drazí přátelé," začal a hned celý zrudl, protože nevěděl, jak dál. V jeho kreativní mysli se ale přece jen něco urodilo, protože po dlouhé pauze plynule navázal. ,,Rád bych vám řekl pár slov. Začnu tím, že mě všichni děsíte. Vážně, jste děsiví, jestli vám to ještě nikdo nikdy neřekl. Ale ode mě je to kompliment, protože alespoň nejste obyčejní. Obyčejnost je nejhorší lidská vlastnost. U vás skutečně hrozí, že k vám přilnu a přilnout znamená, že si vás oblíbím a už se mě nezbavíte! Dneska tedy připíjím na vás, přátelé."

Mluvil stejně nádherně, jako psal. Však jsme mu taky jeho snahu oplatili náležitým potleskem. Pak už jsem se jen tragikomicky snažila poskládat v kartách postupku, což se mi podařilo až v nějakém ,,už to odmítám počítat" kole, po dvou hodinách hry. A to ještě není všechno! Krátce po mém grandiózním úspěchu vyložila Mary reprezentativní řadu od devítky až po Krále, k ní ještě čtyři esa a na závěr jen tak ledabyle odhodila poslední kartu, která jí zůstala v ruce. S touhle sestavou už nehraju. Každý minimálně jednou vyhrál. Kromě mě. Ale to je jedno. Příště si třeba dáme souboj ve francouzštině, ve vyšívání nebo ve zpěvu! Zpěv a vyšívání sice nesnáším, ale mamá mě už jako malou násilím tahala do sboru, ve kterém zpívaly samé rozmazlené nenávisti plné paničky, takže bych se prohlásila za dostatečně vyškolenou zpěvandu. Vrácení úderu jsem ale přesunula až na někdy jindy, protože teď už se mi docela dost motal jazyk a nedokázala jsem poznat, do jaké míry za to může celková únava systému, a co způsobilo řádění vínka v krvi. Chtěla jsem si jít lehnout, než mě napadne nějaká hloupost, ale má nová kamarádka se mě okamžitě ujala a táhla mě do neznáma. Byla jsem z jejích prudkých pohybů tak v šoku, že jsem ani nestihla volat o pomoc, přestože bych na to měla právo, ta malá bestie mě právě unesla! Ještě k tomu mě donutila vyšplhat se do díry ve zdi, ke které postavila pohyblivé schůdky. Kdyby mé racionální myšlení nebylo ovlivněno tím, co jsem vypila, v životě bych se za ní do té Koralínovské komůrky nehnala, ale v ten moment pro mě bylo z nepochopitelného důvodu důležitější se dozvědět, co mi chce říct tak tajného, že jsme musely až sem. Zpětně mě napadá... jak vůbec vznikne taková díra ve zdi? To tady jednou něco bourali a pak na ně přišel bafnout oslizlý oranžový duch, kvůli kterému práci nechali být a od těch dob je tam okno jak ve Faustově domě? Asi nad tím moc přemýšlím. Když jsem se vytahovala za ní, v místech, kde jsem měla své modřiny mě bodalo, ale to není nic, co by mě v mém stavu přinutilo zklidnit hormon a slézt dolů.

,,Už dlouho jsem neměla zamilovanou kámošku," vyhrkla Mary, když jsme se na sebe mačkaly v těsném prostoru obehnaném cihlami, prachem a drolící se omítkou. ,,Vlastně jsem dlouho neměla vůbec žádnou kamarádku. Poslední byla Kiki, ale pak..."

,,Řekni mi o tom víc," naléhala jsem, ,,co se stalo?"

,,Ale Chérie, to přece nikdo neví," poslala mě s mou otázkou k šípku, ,,teď povídej o něm!"

,,Někdy je potřeba probrat i vážná témata," mumlala jsem, aniž bych pořádně věděla, co ze své pusy vypouštím. Viděla jsem dvojmo. Mary se mi po chvíli začala smát.

,,Jasně, ty to totiž vypadáš jako někdo, kdo je naprosto připravenej na diskuzi o riziku třetí světové," utahovala si ze mě a nejspíš měla v plánu mě dál vyslýchat o mém neexistujícím milostném životě, ale Hans ji přerušil. ,,Kyanidku?" volal na mě.

Vyklonila jsem se z díry ven a kdyby mě kamarádka nezachytila, vypadla bych a znova tak svým andělům strážným připomněla, že jim ještě nehodlám dopřát volno. Nastrkala mě zpátky dovnitř do těch stoletých odpadků a vykoukla ven jen ona.

,,Tady jsme," houkla na něj shora. Hans se kupodivu neptal, co tam nahoře děláme. Možná to bylo tím, že mu nikdo nedal prostor. Mary totiž ihned chrlila otázku i na něho.

,,Můžu se zeptat, žížalo, proč říkáš Šáji kyanidku?" Nemusela jsem ani vidět dolů, abych si mohla být na nejvíc procent jistá, že se v ten moment usmál jak měsíček.

,,To je přece jasné, ne? Když si něco vážně hodně moc oblíbíš, zároveň tě to i ohrožuje. Kyanidku jí říkám proto, že zbožňovat ji je nebezpečné, mnohem nebezpečnější je ale přestat."