Ztroskotanci

Každý je posedlý mládím

Charlotte

Potřebovala jsem si vyčistit hlavu.

Až když opadlo mé prvotní vzrušení z neprobádaných vod, které by rozzářilo temnotu mého striktně řízeného života, uvědomila jsem si, kolika hloupostí jsem se dopustila. Nemohla jsem z hlavy dostat vidinu zuřivé vrásky mezi obočím mé mamá a kamenný výraz, který rozhodně nasadil papá, když ráno zjistil, že jsem vzala roha. Přemítala jsem, jak dlouho bude asi tak trvat, než zpráva o mém zmizení obletí sociální sítě a vše se zhroutí jako domeček z karet. Mamá mi vzteky oholí hlavu. Jen mi do tváře zalétl jeden modrý pramen a už se mi obrátil žaludek naruby.

Ztěžka jsem polkla a pokusila se najít vypínač na stěně tmavé místnosti, kde jsem předtím našla spící TM.

,,Můžu k tobě?" zavolala jsem, když jsem ani po minutě trapného hledání stále nebyla schopná rozsvítit. Chvíli to vypadalo, že mi nikdo neodpoví, ale pak se u dolního schodiště objevilo světlo. Zaradovala jsem se z toho jak malá. ,,Adriáne," vydechla jsem s možná trochu přehnanou, ale o to více upřímnou úlevou v hlase, když mi vyšel naproti. Znovu si mě prohlížel od hlavy až k patě, jak to dělal už při našem prvním setkání, ale tentokrát jsem to neřešila. Byla jsem vděčná za společnost někoho normálního.

,,Co tu chceš, kočko?"

V tomhle se mi Adrián líbil. Neprodlužoval trapné ticho. Nebál se mi koukat do očí. Přešel rovnou k věci. Donutil mě tím pousmát se a pokrčit rameny, jako bych šla jen náhodou kolem. ,,Normálka," plácla jsem univerzální odpověď okoukanou ze seriálů. ,,Byl jsi smutný, tak mě napadlo se za tebou stavit."

Celý se napružil a začal rudnout vzteky. ,,Nebyl jsem smutnej," opravil mě, "byl jsem nasranej!"

Tahle odpověď byla vlastně i dost logická a vysvětlovala by jeho chování. Uklidnilo mě jen to, že i když jsem mu svou přítomností nijak neprospívala, alespoň se mě nepokusil zbavit.

,,Co ti Mary chtěla?" zajímalo mě. Na to, že jsem chodila po tenkém ledě, jsem se cítila odvážně.

,,Radši bych o tom nemluvil," odmávl mou otázku, ,,stejně to nebylo nic důležitýho."

Jen omezený člověk se všemi existujícími poruchami by mu uvěřil, že to nebylo nic důležitého. Pohledem jsem mu naznačila, že požaduji slyšet pravdu. Vztekle kopl do bedny ležící v rohu. Zvedl se z ní oblak prachu a tančil místností prosvícen jemným světlem nekvalitní žárovky. Při své procházce vzduchem polechtal pod nosem i mě.

,,Celé je to kvůli tomu stupidnímu -" Adrián se odmlčel, aby zvážil, jestli se mnou vážně chce sdílet tuhle informaci, ale pak větu stejně dokončil. ,,...kvůli tomu noži."

Napřed jsem se upínala k variantě, že jsem se jen přeslechla, ale když jsem se ho zeptala, jestli slyším správně , on jen ledabyle potvrdil to, co řekl předtím. Vyčkala jsem, až poví víc.

,,Znám Marii už hodně dlouho, víš? Není to tak, že bychom se potkali až tady. Kdybych to měl vzít kolem a kolem, jsme nebo spíš, byli jsme, něco jako rodina. Kdysi trávila fakt hodně času u mojí tety, když se s ní vlastní brácha nebavil a jejich matka dělala hovadiny. Ale to bylo ještě před zatčením...no, to jsme byli ještě hodně malí a ona nevyzývala Satana a taky jí to šlo ve škole a potřebovala jen někoho, kdo se o ni postará."

,,A to je celé? Proč by po tobě teď bezdůvodně chtěla-"

,,Nůž?" Zasmál se. ,,Po tom, co se tenkrát stalo, už k nám nechodila a na rozloučenou mi dala nožík, který se pak na určitou dobu ztratil a ona ho chce zpátky, protože na mě má pifku, nebo co."