Ztroskotanci

29. června

Kluci po opici zvraceli do kýblů a Chérie si vyčesávala pomocí prstů bordel ze své hřívy. Neřekla nic, ale její oči mluvily jasně. Nechápala, proč jsem ji tam nechala samotnou a ještě ji položila hlavu na ten hnus. Nejspíš hledala nějaký čaj, nebo alespoň hrnek, do kterého by si napustila u umyvadla vodu, ale bar i s kuchyňkou právě blokovali ti, se kterými se včera odmítla bavit a jejich chlastem nasáklej nepořádek. Znechuceně zkroutila rty a šla se posadit na vyhřívaný polštářek, který stále ležel na svém původním místě. Skenovala jsem dveře kumbálu. Z hlavní haly sice nebyly vidět, ale sledovala jsem velké kovové dveře, za kterými jsou schůdky vzhůru, malá místnost a za ní už konečně ten prokletý kumbál. Jedno z dvojčat dřív nebo později dostane hlad a přileze sem. Musí. Sama jsem nemohla jíst, pít ani spát, dokud se přede mnou schovávali uvnitř. Trápilo mě zlé tušení. Pocit, který nelze jen tak přejít. Za jakých okolností by Mary dala svému nejdražšímu bratříčkovi facku? Vy to možná nechápete, ale ti dva nemají normální sourozenecký vztah. Když jsme tenkrát ještě bydlely se sestrou ve stejné domácnosti, bily jsme se dennodenně, ale Mary s Otou jsou úplně něco jiného. Nikdy by ho neuhodila. Nebo snad jo? Proč se hrabali v harampádí, které jim nepatří?

Chérie opravdu vypadala jako boží umučení, pohled na ni mi trhal srdce. Nebyla jsem příliš nadšená z toho, že budu muset překračovat ty dva, ale když je to pro ni...

,,Zase čaj s rumem?" zeptala jsem se a pohladila ji u toho po ovčí hlavě. Ani se na mě nepodívala. Zdá se, že umí i trucovat. Otráveně jsem si odfrkla. Tenhle zbytečný manýr mě na jednu stranu nesnesitelně vytočil, ale chvíli na to už jsem se opět přitrouble zubila, protože na druhou stranu, to bylo roztomilé a trochu vlastně i sexy. Začala jsem uklízet barový pult, abych si zkrátila čekání na její odpověď. Muži na úrovni mezitím konečně přestali blít do kbelíků a byli dokonce natolik šikovní, že se zvedli a šli ten hnus zlikvidovat. Když jsem se soustředila na úklid, splín mě tak nějak alespoň trochu přešel. Nakonec se ke mně dokymácela i Charlotte. Prý jestli si spolu nedáme ,,přátelský dýchánek".

Posnídaly jsme vdolky ze zásob a pokecaly o životě. Teprve po poledni konečně zavrzaly dveře a objevila se naše hvězda. Měla na sobě mikinu v pánské velikosti a vypadala bledší než obvykle. Nejspíš toho taky moc nenaspala. Hned jsem odložila hrnek s nedopitým cappucinem a rozběhla se za ní, abych ji vyzpovídala, ale rukou mi naznačila, ať si držím odstup. Stejně jsem se nadechla, že něco řeknu a vážně bych to i řekla, kdyby mi na mysli nevytanula vzpomínka na nepříjemnou situaci, díky které by mě mohla každou chvíli vykuchat, a ještě by byla v právu. Zmlkla jsem jak ryba a sedla si zpátky vedle Charlotte.

,,Adriáne?!" křikla Marie. Její pronikavý jekot se odrazil ode všech stěn a tisíckrát se vrátil zpět.

Adrián byl samozřejmě pořád mimo, takže na ni dobré dvě minuty jen mhouřil oči, než z něho vypadlo jen "hm" .

,,Pojď se mnou," rozkázala mu. Nemohla jsem si pomoct a zasmála se. Chovala se k němu jako učitelka, co si myslí, že má autoritu, přitom Mary rozhodně žádnou neměla, i když občas dovedla být dost drsná. Adrián navíc posílá všechny autority do konečníku, takže i kdyby nějakou měla, on se jí tak akorát vysměje. Ani ne minutu na to se ovšem ukázalo, že můj smích nebyl na místě. Jako vyměněný se totiž okamžitě přestal opírat o zeď, dal se do latě a následoval ji, přestože ho to muselo k smrti vytáčet. Mary si ho za sebou táhla jako pudla na obojku. Stihla na mě ještě hodit jeden významný pohled (odplata za ten smích, předpokládám) a pak se za nimi zabouchly dveře. Nad kovovým rámem napraskla zeď. Z nově vzniklé rýhy se k zemi snesla hromádka bílé omítky. Na nic jsem nečekala a následovala je.

Chérie dál srkala kávu a bedlivě pozorovala, jak se trapně plížím tam, kam nemám. Neříkala nic, ani nemusela. Četla jsem její myšlenky jako knihu. Nelíbilo se jí, co provádím a pokud je chytrá, jako že hloupá asi úplně nebude, dala si dvě a dvě dohromady a zrovna přemýšlela, proč jsme všichni ještě pořád tady.