Ztroskotanci

15. července

Charlotte

Dalo by se říct, že nás ta podivná situace všechny stmelila. Nejen že jsme se naučili společně žít a tak nějak vycházet, ale dokonce se mezi některými z nás vybudovala i pevná přátelství. Začali jsme si společně trávený čas najednou užívat, díky čemuž už jsem tak často nemyslela na návrat domů a strach z toho, co přijde, nahradila přítomnost. Poznala jsem komunitu zvláštních lidí, kteří se mi stali druhou rodinou. Poprvé v životě jsem někam zapadla. Našla jsem si kamarády sama, aniž by se musel speciálně kvůli mě strojit kýčovitý seznamovací večírek. Nikdo mě nebral jako nic extra, tady ve skateparku jsme si byli všichni rovni.

Krom toho už jsme konečně znali pravý důvod, proč si nás sem velká šéfka, jak jí teď s Otou z legrace říkáme, pozvala. Neexistovaly ovšem žádné důkazy, které by ukazovaly na vinu kohokoliv z nás. Taťjanu to dohánělo k šílenství, neměla vůbec nic pod kontrolou, ale stále předstírala, že show jede přesně podle plánů. Omluvila se za svůj výbuch, prý už teď nikoho nepodezírá, nabízela nám trilióny hloupostí ze svých tašek, ale pokud se s ní někdo bavil, tak jen ze soucitu. Až na mě. Já si s ní musela povídat poměrně často, protože jsem jí byla vděčná za normální oblečení. Nebýt ji, musela bych chodit v kabátu, což by vzhledem k příchodu letních teplot znamenalo nechat se uvařit zaživa, naopak sundat si kabát a odhalit krajkové prádlo pod ním znamenalo vystavit se znova JEMU a pardon, ale v tom případě už by byla rozhodně lepší i ta smrt. Tanina taška naštěstí obsahovala spoustu cudných letních hadříků, ve kterých se dalo fungovat, přestože se nemohly vyrovnat mým oblíbeným nabíraným šatečkům a semišovému zdobení, které mi vždy dodávalo sebevědomí i v těch nejhorších situacích.

Mamá jednou řekla, že si peklo představuje jako nekonečnou smyčku nejhorší chyby, kterou člověk ve svém životě udělal a které taky nejvíc lituje a za žádnou cenu by ji neopakoval. V tom případě, ačkoli kolem sebe mám svou druhou rodinu, jak jsem je nazvala, trpím v pekle. Pokaždé, když ho ráno v periferním vidění zahlédnu, jak si pročesává před zrcadlem zlaté vlasy a zadrhává o neposlušné pramínky obrovskými prsteny, znova cítím, jak se mi nehty zarývá do stehen. Pokaždé, když zaslechnu jeho jméno, ústa se mi naplní žlučí. Ďolíček na pravé straně tváře, pach z cigarety, vyzývavý pohled z části skrytý záclonkou v odstínu blond, specifická ležérní chůze...to vše jsou důkazy ležící přímo přede mnou a já se jim bráním se zarputilým tvrzením, že něco takového bych v životě neudělala. Udělala jsi to. Mám sto chutí utéct, ale není kam. Všude jsou jeho oči. ON má v rukou i moje myšlenky. Žije uvnitř mě. I kdybych se rozsápala na kusy, Ad - ne, nejde to, nezmíním to jméno. I kdybych se rozsápala na kusy, ON bude pořád u toho.

...

Káva, které jsem se napila, mi opařila jazyk. Rozmrzele jsem odložila hrnek a hned věděla, že zbytek dne bude stejně strašný jako ráno, kdy se krátce po probuzení musely mé oči debilním zákonem schválnosti setkat s těmi jeho. Nad hlavou mi otravně blikala vadná zářivka. Příšerný zvuk mě vyhnal z kuchyňky na malou obchůzku skateparku. Prohlížela jsem si všechna ta zábradlí určená k sjíždění i k přeskakování, celkem čtyři. U spousty dalších překážek jsem jakožto lady, kterou by na desku s kolečkama nenechali ani sáhnout, neznala přesné názvy a využití, ale u-rampu, grind box a rádius jsem dokázala určit. Z jedné části zdi trčely do prostoru podivné kroužky ze zrezivělého železa, které mohly sloužit k čemukoliv a zároveň taky k ničemu. Vzbuzovaly ve mně zvláštní zvědavost. Využila jsem situace, kdy byli všichni zalezlí někde po svých pelíšcích a nikdo mě tudíž nemohl sledovat a rozhodla se, že se po nich pokusím vylézt až ke stropu, u kterého řadu zakončoval poslední pár neúplných kruhů. Na první stupátko jsem musela vyloženě skočit. Nacházelo se v příliš velké vzdálenosti od země, málem jsem spadla, ale naštěstí jsem včas obtočila ruce okolo dvou kruhů v úrovni mé hlavy. V obrovském prostoru mezi dvěma stupátky už nebylo čeho se chytit, takže jsem se na zdí roztahovala jako pavouk, dokud jsem se neodvážila posunout se výš. Další kruh jsem oběma pěstmi sevřela po obvodu a pomocí roznožky dostala své nohy tam, kde jsem předtím vtipně visela. Pokusila jsem se přitáhnout, ale slabé ruce se mi roztřásly a nohy se odmítaly pohnout. Podívala jsem se pod sebe, klasická školácká chyba, já vím, ale začala jsem se tam nahoře trošku bát. Rychlý pohled dolů prozradil, že kdybych se teď náhodou pustila, spadnu z poměrně velké výšky rovnou na hranu dřevěné bedny, což by skončilo v nejlepším případě vyražením dechu, v tom horším pak i zlomeným vazem a následnou smrtí. Super. Touha zachránit mizerný den alespoň nějakým malým úspěchem byla ovšem silnější než strach z pádu, takže jsem roztažené nohy pokrčila, odrazila se od železa pod sebou a kolenem se zahákla do dalšího kruhu. Pak už to šlo krásně. Noha, ruka, noha, ruka... Přestala jsem se zabývat tím, co je pode mnou. Někde daleko za polovinou jsem si udělala menší pauzičku a posadila se na stupátko obkročmo. Dovolila jsem si i mírný záklon, abych si pohodlně vyhrnula rukávy a zamávala nohama ve vzduchu. Už jsem se dívala jen nahoru. Cíl byl blízko. Usmála jsem se a dychtivě natáhla ruce do výšky. Prstem jsem zavadila o horní kruh, což mi v ten moment stačilo. Dala jsem si nohu pod sebe, zapřela se a - Dala bych ruku do ohně za to, že jsem zaslechla celé své jméno. Někdo tam dole říkal totálně nahlas Charlotte de Maudit a nesnažte se mi namluvit, že pobyt ve výškách mi způsobuje slyšiny. Fajn, je to sice pravda, cítím se vysoko nad zemí občas jak na drogách, ale tohle jsem si rozhodně nevymyslela! Otočila jsem se, abych mohla seslat kletbu na toho hříšníka, který na potkání broukal všem do ouška ,,slavné" jméno ,,významného" rodu. Už jsem měla připravený i ukazováček a na jazyku mi zevlovala slova jako ,,bídáku" , ,,omezenče" , ,,pohrabáči" - Kdyby se někdo ptal, tak ano, znám význam toho posledního slova, ale nadávat člověku, kterej vás fakt vytočí do kusu oceli, co se jen strká do žhavého uhlí, smrdí a celé dny trčí opřený v koutě bez většího významu, je za mě velmi výstižné.