Ztroskotanci

K

Taťjana

Tak kvůli tomuhle Marie tak vyšilovala, běželo mi hlavou, když jsem si v zákoutí pod schody prohlížela červený kapesní nožík. Buď se s ním někdo ošklivě pořezal, když se snažil vyrobit dřevěnou sošku, nebo se jedná o důkaz zločinu.

Za svůj život jsem mnohokrát slyšela, že bych neměla dělat ze všeho detektivku. Prý mě až moc fascinují senzační zápletky, která se odehrávají jen ve fiktivním světě. Připouštím, že Agatha Christie ve mně zanechala svou stopu a na jejích příbězích jsem stala tak závislá, že jsem je velmi často přenášela tam, kam nepatřily. Přála jsem si odhalit kriminální případ. Ale tenhle nůž nebyl obyčejný. Někdo se po něm sháněl. A ten někdo by mohl být vrahem. Zaklapla jsem nůž a hrdě vylezla ze své skrýše. Hlavu jsem měla plnou nezodpovězených otázek a bůhvíproč jsem si myslela, že si zasloužím znát odpovědi. Světlo z pokoje mezitím někdo ztlumil, což znamenalo, že už byli vzhůru. Po tom, co jsem všechno viděla a slyšela jsem se měla dvojčat bát , jako se oni bojí kříže, ale touha po dokončení skládačky rozbila veškeré mé zábrany. Na sucho jsem polkla a vydala se směle po schodech nahoru. Dostala jsem se až do bodu, kdy už jsem nemohla zmizet. Zastavila jsem se před pootevřenými dveřmi. Špičky nohou mi olizovalo teplo pokoje. Něco mi říkalo, že Mary o mně ví, ale jen napjatě čeká, jak hodlám postupovat.

Chtěla jsem vtrhnout bez klepání, ale pak jsem si uvědomila, že na to mám svůj život až moc ráda a tak jsem raději slušně zaklepala. Reakce na mou slušnost byla ale mrtvá. Nebo spíš žádná, abych se vyjádřila přesně. Nakoukla jsem dovnitř. Na podlaze bylo několik tmavě rudých fleků a jedna matrace, na které spal Ota. Byl jen v trenýrkách a nohu měl ošklivě poraněnou. Natáhla jsem krk o malinko dál. Za palandou na opačném konci místnosti se něco hnulo. Vylekaně jsem hekla a skryla se. Potom jsem zaslechla z druhé strany první zvuky. Mary se mi smála. Dlouho se smát nebude, pověděla jsem si v duchu a stiskla nůž, až mi zbělely klouby. Nedokázala jsem snést její odporný smích. Rezonoval ve mně tím nejhorším možným způsobem. Snažila jsem se ovládnout emoce, které se ve mně rodily, ale jejich síla převyšovala tu mnou. Volná ruka mi přistála na klice, jako by se k ní přitáhla magnetem. Stiskla jsem ji a otevřela dveře dokořán. Z úkrytu za postelí vystartovala malá myška, ale vrčela jako vzteklý pes. Vyhrožovala mi očima. ZATÍM jen očima.

,,Odpusť, že jsem sem tak vpadla," začala jsem s přetvářkou, ale ona mi ani nedala možnost pokračovat.

,,Byla jsi tu celou dobu," opravila mě.

Tvářila se triumfálně. O to víc jsem ji chtěla o rozkoš výhry připravit. Rozevřela jsem dlaň. Na bílé kůži se mi třpytil předmět, který tak hledala. V očích jí toužebně zajiskřilo. Reflex zařídil, že podvědomě natáhla ruku, ale pak se do záležitosti vmísila vypočítavost a donutila Marii hrát nezaujatou. Ptala se, kde jsem ho našla a musím ocenit, že se jí podařilo znít víceméně "nad věcí".

,,To není tvoje věc," odpověděla jsem na dotaz klasickou výhybkou, ,,spíš mě zajímá, proč je na něm písmeno K?"

A teď. Teď jsem jí vzala vítr z plachet. Mrška byla ale pohotová.

,,K? Nic takového na něm není," hrála udivenou. Tehdy poprvé v životě jsem zatoužila přitlačit někomu nůž ke krku. Znepokojivé, jak mi ta představa vyhrožování dívce, kterou jsem ještě donedávna považovala za kamarádku, najednou dělala tak dobře.

Uklidnila jsem se a zkusila to na ni znovu.

,,Mary, nehraj si se mnou, potřebuju to vědět, jinak svou hračku zpátky nedostaneš, je ti to jasné? Takže, co znamená to K? Proč je na čepeli krev? Proč ti na tom tak záleží? Mluv se mnou! Musíš se mnou mluvit, než bude pozdě! Musíme to vyřešit..."

Zvláštní, jak rychle se zuřivost změní v zoufalství. Oči mi zvlhly, hlas se křivil tak, že každé slovo bylo jako zdolat Mount Everest. Zvedla jsem oči od dřevěných parket podlahy v pravý čas, kdy baculaté prsty mířily k obsahu mé dlaně. Včas jsem stihla zaklapnout prsty tak, aby muška uvízla v masožravce. Prst po prstu se soukala z mého sevření, přičemž nezapomněla šeptat sprosté nadávky.

,,Co je s ním?" zeptala jsem se a bradou ukázala na jejího bratra, ,, Myslím, s Otou...ta noha nevypadá vůbec dobře."

,,To není tvoje věc," obrátila mou předešlou odpověď v bumerang. Ani se na bratra nepodívala. Co mě ale rozčílilo nejvíc, byl pubertální úsměv, který krátce na to změnil její tvář v potencionální terč. Pohrdala mnou tak očividně, že i vzduch nasákl povýšeností a dýchání mi přišlo skoro nemožné. Pohled na ni mě dusil.

Tehdy poprvé v životě jsem skutečně přitlačila někomu nůž ke krku.

Ani jsem si neuvědomila, co jsem udělala, dokud neopadla první vlna vzteku, po níž jsem se spatřila, jako kdybych se pozorovala z jiného těla, jak držím Marii pod krkem ostrý předmět. Lapala po dechu a přesto, že jsem se svého impulzivního chování sama lekla, nehodlala jsem ustoupit. Naopak, přitvrdila jsem.

,,Tak, a teď mi odpovíš! " Po těch slovech mě na holém břiše cosi zastudilo. Neuhnula jsem pohledem, ani když jsem ucítla, jak mi chlad pod správným úhlem doráží na kůži a chybí jen krok, aby se dostal skrz.

,,Vrať mi ten nůž," začala si vyhrožovat svalnatá verze Sněhurky.

,,Až mi povíš, kde přišel k tomu písmenu a k zajímavému zbarvení," trvala jsem stále na svém. Zrovna tehdy mi na pravém boku projel nůž kůží. Způsobila tím jen malý škrábanec bez krvácení, ale i tak mě to místo ďábelsky pálilo a rozhodně mě tím donutila sklapnout.

,,Tak co, Taťjano," šeptala s obtížemi, zatímco její ohryzek opatrně přejížděl přes hranu, která se k ní tiskla a otíral z ní kousky zaschlé krve, ,,která z nás umře první? Buď ustoupíš, nebo se tvůj škrábaneček prohloubí. Navíc jsem slyšela, že ustupuje vždy ten moudřejší."

Nebezpečný nástroj mě stále studil na břiše. Bála jsem se pohnout. Položila mi otázku, na kterou jsme obě dvě moc dobře znaly odpověď. To já bych zaklepala bačkorama. Mary by mě nejspíš nezvládla odstranit, ale kdo by chtěl v takové situaci riskovat?

Pustila jsem červený nožík a nechala ho dopadnout na dřevěnou podlahu. Tlak, který mě sužoval, rázem povolil. S úlevou jsem neustále hekala, zatímco Marie obracela v rukou svůj úlovek a její tvář opět zastínila absolutní namyšlenost. Tentokrát jsem ale dokázala hořkost v ústech vstřebat a nechat ji být. Stála jsem ve dveřích se staženým ocasem, když sebou Ota náhle cukl a krátce na to zavyl bolestí. Marie se k němu posadila, ale nevěnovala mu jediný konejšivý dotek, dokud jsem mezi nimi oxidovala já. Pod tíhou vražedného pohledu jsem za sebou zavřela dveře a otočila se čelem k temnotě hanby, která už na mě čekala od začátku.